Mezinárodní soutěž krátkých filmů

Orgánopole je úsměvným pohledem na každodenní život malých žáčků a na to, jaký vliv na něj má jejich fyzický a citový vývoj. Ten sledujeme na reakcích jejich tělesných orgánů.

Lovec samotář najde v lese divokého chlapce a vrátí ho zpět do civilizace. Chlapec se v novém, nezvyklém prostředí cítí jako nezvaný host a pokouší se přizpůsobit prostřednictvím strategií, které mu pomáhaly přežít v lese.

„Čas a prostor, čas pro samotu, prostor k volnému pohybu – zítra se nám toho již nemusí dostávat.“ Edwin Way Teale

Citát, který podnítil vznik tohoto filmu a odráží jeho konceptuální východiska.

Unikátní světové kolaborativní dílo vytvořené dvanácti nejslibnějšími mladými autory dnešní animátorské scény. Medvěd a Kačer neúnavně pátrají po zelené lahvi a hrsti červených pilulek, aby mohli dát věci do pořádku. Film je oslavou kolektivního umění a samotného procesu tvorby.

Metaforický surrealistický příběh. Aluze neboli výlet do království vzpomínek a do dálek současných realit. Co kdyby slavíci místo zpěvu a stěhování se do teplých krajů pracovali? Lze ptačí zpěv vykoupit pouze nevinností? V prosinci slavíci nezpívají... Zbývá tedy jen příběh o našem začátku – a našem konci.

Žena prochází životem a její skutečná životní cesta je přitom ukryta hluboko uvnitř jí samé – je to cesta, na které se učí milovat sama sebe a vyrovnávat se se změnami, jimiž prochází její tělo.

Je zima. Na konci větve visí poslední list. Malý černý ptáček mu přinese vodu, ale list spadne na zem. Vítr list zvedne a tančí s ním zasněženým lesem. Ptáček se k nim radostně přidá. Za stromem už ale čeká ryšavá liška a olizuje se.

Bez rohů není trojúhelník. Bez trojúhelníku není směr. Beze směru není pohyb.

Dvě děti sedí u stolu a dědeček je hlídá. Rozpustilí sourozenci nechtějí jíst polévku a utečou od stolu. Za dveřmi se najednou octnou v naprosto odlišné realitě a tento hrůzný svět je nenávratně pohltí. Zlobivé děti se musí trestat. Aneb, jak píše Heinrich Hoffmann: „Kdo nesní polévku, natáhne brka.“

Vítr je krátký animovaný film o běžné životě ve větrném kraji.

Jednotvárná každodenní rutina řidičky tramvaje. Každé ráno je to stejné. Muži jeden po druhém nastupují do tramvaje a jedou do práce, vypadají všichni stejně, mlčí, všude jen šeď a otupělost. Co se však nestane! Jednoho dne tramvaj zadrncá a zachvěje se na kolejích v rytmu cvakání jízdenek v označovacích strojcích a řidička tramvaje se rozvášní a odstartuje erotickou jízdu. Mistrný hudební doprovod!

Krychlovou konstrukcí nahlédneme do nemožné, halucinogenní peepshow, která bez ustání popírá hranice svého fyzického prostoru. Před očima se nám odvíjí osobní drama, hlavní postava se potýká s milostnými problémy, otázkou tvořivosti, osobní integrity a životních postojů. Někdo ví, co hledá, někdo ne.

Všechno dobré, co bychom si přáli zachovat, nakonec stejně pomine a dále žije již jen v našich vzpomínkách. Kresby na zamlženém skle rychle mizí - všechny je odnese čas. To je i osud více než 3000 obrázků namalovaných na sklo automobilu ve městě Tainan.

V důsledku návštěvy podniknuté mimozemskou formou života se změní perspektiva, a to ve více než jednom ohledu.

Svět se bude točit dál, i když se někdo přestane točit s ním.

Film o vztahu mezi třemi opuštěnými hračkami v uzavřeném podkrovním prostoru

Jeho domovem je šero. Je tím, kdo budí hrůzu. Jiné děti by ani ve snu nenapadlo, že existuje. Ale malý upír Kálí skutečně existuje a trpí tím, že nemůže žít v denním světle. Když tak jednou zase pozoruje ostatní kluky, jak si hrají u vlakových kolejí, najednou se ze své izolace osvobodí a zjistí, že díky tomu, kdo (a co) vlastně je, dokáže měnit životy ostatních.

Po této abstraktní honičce nebudete moci popadnout dech.

Kemi žije v severním a pracuje v tmavé severolondýnské hospodě, kde se dveře netrhnou. Pití teče proudem a hranice toho, kdo patří za bar a kdo před něj, je čím dál tím méně zřetelná.

Doslovný význam hluku je „nevítaný zvuk“. Když se nakupí mnoho nechtěných signálů, chtěný signál je potlačen nebo přebit. Co kdybychom se však přestali soustředit na chtěný signál a pokusili chápat signál jako celek? Hluk je bohatým zdrojem signálů a může mít daleko větší hodnotu, než jsme dosud poznali.

Muž nemá co ztratit – pouze svůj sen, a aby si ho splnil, vydá se na nebezpečnou cestu. Cíl této cesty však není tím, čím se zdá!

Studio El Señor má tu čest vám představit neúspěchy přirozeného výběru: skupinku zvláštních tvorů, jejichž instinkty nejsou zaměřeny na přežití, anóbrž, jak se zdá, předurčují tyto tvory k absurdnímu a komickému vyhynutí před zraky udiveného vypravěče. 

Jak se stát dospělou? Jak si lakovat nehty, ustřihnout ofinu a zbavit se staré dětské hračky? Vyplatí se spěchat?

Njoša je desetileté děvčátko. Uprostřed nelítostné války sní o tom, jak by si koupila boty. Prostřednictvím různých technik animace se ve filmu prolínají sny s realitou a společně vyprávějí Njošin příběh založený na skutečném svědectví Nomi Kapelové, která přežila holocaust. 

Ve světě, kde se všechno řídí a plánuje podle světla, přijde jeden obyčejný muž s nápadem, který by mohl změnit přirozený řád všeho dění.

Film je subjektivní interpretací utopistického románu Stará nová země Benjamina Tehodora Herzla. Surrealistická alegorie, jejímž prostřednictvím se autor pokouší vyrovnat s rozpadem tohoto utopistického snu a snaží se podtrhnout absurdnost a nestálost toho, jak prožívá svůj život jako jednotlivec a jako občan izraelské společnosti.

Max trpí spánkovou paralýzou. Gustav je ovce. Xeniina budoucnost dětské a dorostenecké psychiatričky je ohrožena. Navíc je právě vykopli ze školy a poté se omylem proměnili v superhrdiny. Tím však jejich problémy zdaleka nekončí, protože dohromady jsou všichni Heavy Mental.

Zápas umělce snažícího se najít cestu mezi zoufalstvím a intuitivním chápáním skutečností. Obrátí se na vnitřní/vnější múzu. Jejich poetická debata se zrcadlí v rafinovaných proměnách a barvách a rozmarně kmitá od jednoho k druhému.

Kdy sis naposledy promluvil se svým tátou? Zeptáš se ho někdy na věci, které tě zranily?

Ve filmu Otec se realita života převrátí vzhůru nohama, a dá tak vzniknout jednomu nemožnému rozhovoru – rozhovoru otce s dítětem, ke které nikdy nedojde.

„Dokážu myslet jen při chůzi. Jakmile se zastavím, přestanu myslet, můj mozek umí jen hýbat mýma nohama.“

 J. J. Rousseau, Vyznání, Kniha IX

Závod zmenšených modelů aut, putujících z pražské Kampy až na vrchol Petřína. Je víc než jasné, že nebude nouze o dramatické i komické situace. Není bez zajímavosti, že ač určitě dojde na různé karamboly a adrenalinové, oku lahodící momenty, nebude prolita ani kapka benzinu a jedná se tak o první stoprocentně ekologický podnik závodních automobilů. Komentuje Jaromír Bosák.

Pouto mezi rodiči a jejich dětmi může být velmi silné a zároveň velmi křehké. V pubertě potřebují děti tolik pochopení, bezpodmínečné lásky a přívětivosti, jako nikdy dříve. Od vyděšených rodičů, často žijících v představě, že mohou někoho ovládat, se jim toho někdy nedostává. Špatná komunikace může mít tragické následky.

Toto je citlivý chlapec vychovaný osamělou, pracovitou matkou kdesi v nějaké vzdálené provincii, kde se celý život točí kolem denních, zarytých zvyků. Univerzální příběh o naivitě a nenávratně ztracených dětských snech je vyprávěn formou kaleidoskopického obrázku událostí, v němž rozhodně není nouze o napětí a strach. Neexistuje-li slovo, kterým bychom určitý jev popsali, nemůžeme přesně vědět, co se vlastně stalo.

Muž volá do firmy, protože chce zrušit smlouvu. Při čekání si začne čmárat tužkou. Čmáranice zrcadlí jeho rostoucí netrpělivost, když mu hlas v telefonu dokola opakuje větu: „Všichni naši operátoři jsou nyní zaneprázdněni, čekejte prosím...“

Evidence je vyřízená, můžeme to zapíchnout.

A teď domů.

Zahřát se, napít se vína.

Hluk, smrad a spousta špíny.

Už jsme skoro hotoví.

Pak přijde ta chvíle.

Paní Vepřová jde na Scheissedisko.

Chloé skládá řidičské zkoušky. Už podeváté.