online katalog

Diváci letošního Anifilmu mají poměrně neobvyklou příležitost vidět úplně první film režiséra samouka, který se stal nejslavnějším švýcarským animátorem. Jednoduchou kresbu panáčka v něm Georges Schwizgebel kombinuje s fotkami, výstřižky z časopisů a vzory látek. Výrazným motivem kolážovité směsi je pop-artem lehce inspirovaná kreslená mužská tvář.

Snímek těží z možností odpoutaného pohledu kamery v animovaném filmu. Začíná záběrem na statický obrázek kolotoče. Jak se kamera vzdaluje, chápeme, že je jen jednou ze součástek kolosu, který se v rytmu valčíku dává do pohybu. Vedle různých typů karuselů hrají ve filmu evokujícím plynutí času důležitou roli další kruhové motivy, jako jsou schodiště či šálek kávy.

Mefisto coby malíř vysílá Fausta na pouť slavnými malířskými plátny. Pro autora typické kamerové jízdy zůstávají tentokrát spíše statické, aby vynikly citace obrazů. První z režisérových parafrází známého příběhu končí obrazem, kdy neohrožený hybatel děje Mefisto, získává Markétku. Tak jak Fausta na začátku štětcem pobídnul, ho v závěru znehybní.

Koncept filmu spočívá v užití pouze šestivteřinových sekvencí animací. Ty za sebou zařazené ilustrují hudbu z opery Hectora Berlioze Faustovo prokletí. Aby svůj koncept autor objasnil, uzavírá snímek záběrem obsahujícím všechny použité sekvence najednou. Film připomíná zvláštní férii dostávající svému názvu, úprkem na koních dvou postav, ale i svým stylem navozujícím pocit závrati.

Po působivém průletu členitou krajinou se začne odvíjet neobvykle průzračný příběh. Laň při lovu zraní pes, pán ji odnese do svého sídla a ošetří ji. Pes na nového obyvatele stále doráží, ale pán jej nakonec přiměje, aby se s laní spřátelil. Jednoho dne laň ze sídla prchne, narazí ale na psí smečku a doplatí na svou důvěřivost.

Fuga je dosud jedním z nejfluidnějších autorových snímků. Diváka neustále vybízí k revidování hypotéz o tom, co vlastně sleduje. Měnící se perspektivy, prostředí i barevnost, to vše diváka mate. Princip hudební formy autor vnáší do filmové řeči a využívá vizuální polyfonii. Nakonec se ale ukáže, že je vše vlastně docela jednoduché a za vším je mužův sen.

Svou verzi Popelky autor ozvláštnil mimo jiné důležitým prvkem mraků, které ve filmu tvoří jakési předěly mezi charakteristickými výjevy ze známé pohádky. Režisér příběh navíc zasazuje do moderní doby, a tak hrdinka s „princem“ nakonec opouští starý svět letadlem, tedy skrze mraky.

Jednoho z vrcholů dosáhla Schwizgebelova tvorba úspěšnou adaptací novely Podivuhodný příběh Petra Schlemihla. Zejména první polovina snímku se vyznačuje neustálým pohybem pomyslné kamery a nabízí divákovi dechberoucí podívanou, plnou proměn tvarů i perspektiv. Příběh vyprávějící o muži, jenž ďáblovi prodal svůj stín a navždy se tak vyčlenil ze společnosti, je faustovskou variací.

Hra je jedním z mála autorových snímků, ve kterých není vyprávění primárním cílem. Dostávajíc svému názvu, jde o vizuální a hudební hru, která se sama buduje a hroutí, za doprovodu svižné Prokofjevovy hudby. Z čísel se stávají tvary, z tvarů písmena a lidé. Narážku na samotné médium a limity jeho interpretace představuje finále v kinosále.

Atmosférický snímek zachycuje těkavé výjevy ze snu mladé ženy. Přerývanost snění podtrhují opakující se motivy mazání a stírání různými prostředky. Své oblíbené akrylátové malby tu autor výjimečně kombinuje s pastely na papíře. Nepostižitelný příběh je objasněn až v závěru, kdy se ze tmy vynořují obrysy ženy v rytmu jejího dechu.

Muž a žena vedle sebe usednou na palubě letadla. Při turbulencích se jejich ruce setkají a muž se nechá unášet svými představami. Jeho fantazie vyústí ve velkou romantickou ságu, přičemž tvůrce dramaticky propojuje hudbu s pohyby celého obrazu. Hranice mezi touhou a realitou postav nicméně jasně odděluje použitou výtvarnou technikou.

Další podmanivý film klasika malované animace Georgese Schwizgebela. Tentokrát je jeho sugestivní animovaná jízda založena na Goethově básni Erlkönig (Král duchů) a na hudbě Franze Schuberta a Ference Liszta. Muž s nemocným synem projíždí na koni lesem a blouznící dítě podléhá dojmu, že sledují postavu krále duchů.

Pohyb na obraze, který zobrazuje krutost bitvy, se zastaví ve ztvárnění mistrovského díla z 15. století – Bitvy u San Romana. Slavný obraz je dokonalou perspektivní studií, kde se prolíná jak plošný, tak hloubkový účinek. A toho využívá i film švýcarského mistra malované animace.