online katalog

Ústředním motivem tohoto hravého videoklipu je sádrový trpaslík v rozličných prostředích zahrnujících stanici podzemní dráhy či svahy a louky rakouských Alp. Z těch si kromě ironizujícího trpaslíka Odell vypůjčil i klasické pumpky a kloboučky, do kterých navlékl zmnožené hlavní protagonisty.

Zrcadlové a kaleidoskopické efekty doprovázejí Alison Goldfrapp spolu s květinami, lidskými končetinami a ilustracemi připomínajícími staré dobrodružné knihy a encyklopedie. Právě kombinace strojového a organického, stejně jako přísně symetrická kompozice obrazu s Alison v centru je pro tento klip příznačná a zásadní.

Skotští Franz Fedinand na zdůrazněném rastru dvourozměrných ploch a Odellova oblíbená kombinace živých lidí a kolážových kompozic z novinových útržků. Z reálných členů kapely se stávají podivní roboti složení ze strojových součástek, které zdůrazňují pravidelný a nakažlivý rytmus skladby.

Připomínka rastru a estetika plakátů a novin je použita i v tomto barevně kontrastním a odvážném videoklipu skupiny El Presidente. Ti zde tematizují ničivou sílu raket v popovém a pohodovém rytmu, zatímco na pozadí vlajek různých států vybuchují hlavy, atomové bomby i celá zeměkoule.

Původní slavná nahrávka Nancy Sinatrové v nadupanějším podání. Symetrické kompozice se barevně téměř výhradně omezují na růžovou a černou, s nezaměnitelným zasněným pohledem Nancy na pozadí. V tomto videoklipu uvidíme nejen původní záběry na samotnou kapelu, ale i archivní vzpomínku na slavnou zpěvačku.

Klasické postavení kapely na prázdném pozadí se střídá s poněkud surreálnými vyobrazeními z kouzelnické estrády. V těch se postava iluzionisty ve zlatém obleku stává hračkou a zneužívaným asistentem suverénních dam s okázalými kokrhely na hlavách.

Pokud si Jonas Odell někdy vypůjčil pár starých záběrů Nancy Sinatry, zde zašel mnohem dále - celý klip je poskládán ze záznamů extatických koncertů nejslavnějších ikon hudební historie, Elvise, McCartneyho či Björk nevyjímaje. Všichni bez výjimky v něm však díky trikové práci režiséra zpívají text irských U2.

Odellovy věrné 2D plochy v 3D prostředí se vracejí i se svým vintage vzezřením. Kromě motivu strojů se zde ale objevují makabrózní lebky a květiny a to vše výjimečně na jediné scéně. Celý klip je totiž koncipován jako pohled na divadelní jeviště připomínající estetiku pythonovských animací.

Prověřené rastry, omezenou, ale křiklavou barevnost, důraz na vzory v kolážích z nejrůznějších výstřižků a interpret v centru zájmu je poznávacím znamením Odellova rukopisu i v tomto případě. Tentokrát režisér zvolil černou, žlutou a růžovou a vintage look dodává dílu i sama zpěvačka svými šaty a účesem.

Tento klip Franz Ferdinand se od prvního uvedeného zásadně liší absencí vystřihovánkových koláží a starožitných verneovských ilustrací. Vyznačuje se naopak uhlazenějším a často přísně pravoúhle komponovaným pozadím se zmnoženýma očima i dalšími orgány, pozornost je ovšem i tentokrát neomylně upírána ke kapele.