online katalog

1923 neboli nebe je jednou ze dvou animovaných smyček Maxe Hattlera inspirovaných dílem francouzského umělce art brut Augustina Lesage (1876–1954). Snímek 1923 je založen na Lesageho obrazu Symbolická kompozice duševního světa z roku 1923. Toto pohlcující video, vizuálně místy připomínající mandaly, nás zavádí do vnitřních prostor neznámého kolosu.

Symetrická matice generativních syntetických iterací růstu s různými frekvencemi intenzity. Autor využívá v obraze i zvuku efektu připomínajícího analogové televizní zrnění, zkombinovaného s motivem neostrosti. Pocit jakési chybovosti videa umocňují ostré pauzy, které souvislý audiovizuální tok přerušují – člení do kapitol se stejným názvem: “+”.

Zcela bez digitálních efektů autor v Aanaattu, v jednom z vrcholů své dosavadní tvorby, předkládá stále se měnící vizi „analogového futurismu“. Originální svět charakterizuje neustálý pohyb nejrůznějších objektů, které mohou, ale také nemusí být z našeho světa. Vychýlené úhly pohledu a odraz skutečnosti za oknem diváka uvádějí do nejistoty.

Film je reakcí na kompoziční a estetické kvality abstraktního expresionismu a animace bez využití kamery. Tento experimentální synestetický projekt používá fotografickou reanimaci, aby na rozdělené obrazovce zobrazil rozklad všedního prostředí hřiště pro minigolf.

Jeden ze starších snímků Hattlerovy retrospektivy vznikl během jeho studií na Royal College of Art. Rozebírá zde na součástky symboly islámského světa a hvězdy a pruhy z americké vlajky. V duchu nefigurativního islámského umění pracuje pouze s tvary a barvami. Doplněn o významotvorný zvuk, evokuje film ničivý konflikt velice jasně.

Tuto audiovizuální spolupráci skladatele Luxe Primy a výtvarníka Maxe Hattlera pohání kupředu opakování a zkreslování. Ve smyčce elektronické zpětné vazby se mísí neurčitá analogová hudba a geometrická digitální animace, následkem čehož vzniká množství divizních artikulací v čase a prostoru.

Vznik pohybu, přenos energie, kinetické spalování. Audiovizuální spolupráce skladatele Luxe Primy, režiséra Maxe Hattlera a skupiny animátorů z Fakulty kreativních médií Městské univerzity v Hongkongu. Výsledkem je krátký, ale intenzivní zážitek, kombinující vizualitu prvních abstraktních filmů s atmosférou sci-fi velkofilmů.

V druhém studentském snímku, který Anifilm uvádí, Max Hattler pracuje s reálným světlem. Analogové hry s delší expozicí nočního osvětlení tvoří efektní vizuální doprovod k elektrojazzové skladbě stejného jména. Zcela přirozeně se tu spolu s letmo mihnuvšími se protagonisty ocitáme v pozdních hodinách kdesi ve městě.

Sériové paralely zkoumají prostředí Hongkongu z konceptuální perspektivy filmového materiálu za použití technik přímé animace. Charakteristická architektura města plná výškových budov zastiňujících horizont je přetvářena v paralelní řady filmového pásu. Jde o jednu z prvních projekcí autorova nového snímku.

Max Hattler při svém pokusu o vizualizaci vyšších dimenzí a nezemskosti vychází ze zjitřené situace, kterou vyvolává předzvěst konce světa. Využívá přitom jakýchsi součástek komplexního a donekonečna fungujícího mechanismu. Kosmos jeho dílů stále vykonává mnoho složitých funkcí bez emocí a ohlížení zpět. Dílčí změny jsou téměř neznatelné.

To, co na cvičišti vypadá jako zábavná hra, se na bojišti mění v krvavý balet. V animované zkratce je „atraktivita“ války ukázaná skrze plastové vojáčky, jejichž tanec je nejprve mámivě hypnotizující. Zbraně a tanec ale nejdou dohromady a první výstřel musí zákonitě padnout. Když se z konfliktu stane podívána, hranice mezi destrukcí a zábavou se stírají…

Tento sugestivní snímek je založen na Hattlerově myšlence, že „existuje jakási prapůvodní, neměnná a centrální synchronizace uprostřed všeho bytí, ustanovená na úplném počátku. Vše se od ní odvíjí a z ní pochází: čas, pohyb, život. A také veškerá animace.“ Jeho snímek vás vtáhne do víru této rytmicky se odvíjející nekonečné synchronizace.

Neznámé X se stává celou symfonií tvarů. V cizím světe kinetické energie, kde vše existuje samostatně, ale může se prolínat se vším ostatním, se křížové pravidlo zdá jako nejlepší způsob řešení rovnice. Zdokumentovaná projekce na vodní hladinu londýnského Regent’s Canal.

Po úvodním 1923 neboli nebe jde o druhé z videí, ke kterým Maxe Hattlera inspirovala tvorba Augustina Lesage. Oba snímky vznikly během pětidenního soustředění se studenty The Animation Workshop v únoru 2010 v dánském Viborgu. I tentokrát se jedná o film-průlet jakýmsi kolosem, ovšem prostředí působí mnohem depresivněji, až pekelně.