Online katalog

Světově uznávaný tvůrce a klasik maďarské animace Marcell Jankovics, mimo jiné autor krátkého oscarového filmu Sisyfos (1975) či téměř tříhodinového opusu Tragédie člověka (2011), uvedl na začátku 80. let minulého století fascinující celovečerní film Syn bílé kobyly. Film se nyní po právu dočkal zrestaurování. Jankovics v něm totiž, jak je jeho zvykem, naprosto nešetří divákovy smysly. Sází naopak na svůj neuvěřitelně rozmáchlý styl živoucí animace hýřící četnými metamorfózami a jeho snímek je tak všechno, jen ne statický či minimalistický. Syn bílé kobyly nabízí stále dechberoucí barvitou podívanou, a to přesto, že od jeho premiéry uplynulo skoro čtyřicet let.

Pohádkově fantazijní příběh vychází ze starých legend kočovných kmenů. Kobyla zde porodí lidské mládě s nadpřirozenými schopnostmi. Úkolem jejího syna je vydat se na nebezpečnou cestu plnou nástrah a nepřátel, aby zachránil tři princezny. Bude bojovat s obry, příšerami i pravěkými tvory. Co se výtvarného provedení týká, využil Jankovics syté barvy a výrazně stylizovanou kresbu ovlivněnou maďarským ornamentalismem. Vizuální stránka filmu tak pulzuje a mění se do nejrůznějších obrazců. Nový život snímku, který si nyní můžeme vychutnat v rozlišení 4K, vdechl Maďarský národní filmový archiv a losangeleská distribuční společnost Arbelos Films.

Fimfárum Jana Wericha tvoří pět ne úplně pohádkových pohádek, ale spíše moralit o lidských nectnostech. V režii Vlasty Pospíšilové a Aurela Klimta dala pětice příběhů propojených Werichovým hlasem vzniknout kompaktnímu filmu. A už je to bezmála dvacet let, co byl tento snímek uveden do kin. Pomalu již také opustil své místo v novodobé české kinematografii a získal status tuzemské klasiky a nyní se jeho filmová kopie dočkala restaurování a digitalizace. Nejprve byl přepsán původní intermediát negativ, který byl originálním obrazovým masterem snímku. Na barevné korekce celou dobu dohlížel režisér Aurel Klimt a v nejdůležitějších fázích i kameraman Zdeněk Pospíšil; některé záležitosti pak tvůrci konzultovali na dálku s kameramanem Vladimírem Malíkem. Nejvíce času a energie zabralo odstraňování nečistot a zrestaurování různě poškozeného filmového materiálu. Tvůrci přitom mysleli více na diváky než na filmové historiky a dovolili si odstranit z původního obrazu i technické chyby (animační vlasce, chlupy v okeničkách kamer, světelné rozdíly v průběhu záběru, zapomenuté předměty ve scéně). „Výsledný tvar je z mého pohledu v maximální možné kvalitě, kterou nám současné technické a realizační možnosti umožnily z původního materiálu vymáčknout, a já vám přeji příjemný zážitek z našeho filmu po osmnácti letech opět vstupujícího na plátna kin,“ vzkazuje festivalovým návštěvníkům Aurel Klimt.