Online katalog

Na francouzské komiksové scéně se v první polovině 70. let objevuje zásadní magazín Métal Hurlant. Kombinace sci-fi, fantasy a hororu kořeněného sexem a skrovně oděnými ženami se záhy ujala natolik, že vzniká i anglická edice Heavy Metal, jež se stala inspiračním zdrojem pro celovečerní film, respektive omnibus adaptující několik komiksových povídek. V souladu se svým názvem je vydatně doprovázen hudbou skupin Black Sabbath, Blue Öyster Cult, Cheap Trick či Nazareth. Tvrdé kytary nadto střídá orchestrální soundtrack jednoho z nejvýznamnějších skladatelů filmové hudby Elmera Bernsteina. Kultovní status získal snímek brzy po své premiéře u milovníků komiksů a díky okaté campovosti si ho oblíbili i návštěvníci půlnočních projekcí. V řadě sekvencí film využívá techniku rotoskopie, díky níž se postavy ve scénách s velmi propracovaným výtvarnem pohybují neuvěřitelně fluidně. Zajímavostí je, že se film – podobně jako Disneyho Fantasie (1940), kterou též uvádíme v rámci tématu Slyšet animaci – dočkal pokračování v magickém roce 2000. Jak jinak než pod názvem Heavy Metal 2000.

Když začala před rokem 1940 upadat popularita Myšáka Mickeyho, rozhodl se Walt Disney tuto situaci zvrátit a natočit krátký film Čarodějův učeň s Mickeym v hlavní roli. K ozvláštnění filmu měl sloužit doprovod klasické hudby pod taktovkou Leopolda Stokowského, dirigenta Philadelphia Orchestra. Myšlenka propojení slavných děl klasické hudby a animovaného filmu však nakonec vedla k vytvoření jedinečného snímku, v němž je slavný Myšák Mickey jen jednou z mnoha postav a jeho dobrodružství s očarovaným koštětem doplnilo hned sedm dalších příběhů, rozdílných jak zvolenou hudbou, tak tématem či vypravěčským stylem. Zatímco například tóny Bachovy skladby Tokáta a fuga d moll doplňují abstraktní obrazce, za poslechu Stravinského Svěcení jara sledujeme průlet prehistorií planety Země. Naopak klasičtější vyprávění přináší Mickeyho příběh o nepovedeném kouzlu s hudbou Paula Dukase, výrazně komická je potom interpretace slavného baletu z opery La Gioconda (kde více či méně ladně tančí hrošice, pštrosice, sloni a krokodýli). Disneyho záměr, kterým bylo vytvořit nový druh zábavy, takzvaný „koncertní snímek“, podtrhuje kombinace animovaných sekvencí s živým orchestrem a přítomnost hudebního kritika Deemse Taylora, který tímto okouzlujícím filmem provází.

Sugestivní hudební film kombinující hrané scény s fenomenálními animovanými pasážemi patří ke klasice světové kinematografie. Na základě stejnojmenného alba „Floydů“ z roku 1979 a scénáře Rogera Waterse ho natočil Alan Parker, který si Watersův původní koncept výrazně upravil. Hlavním hrdinou je rocková hvězda Pink, lidská troska zavřená v hotelovém pokoji před koncertem. Pinkovi se krevním oběhem honí vysoké hladiny drog a alkoholu a hlavou zase vzpomínky na klíčové okamžiky jeho života: na dětství bez otce, přehnaně ochranitelskou matku, bezohledný školský systém 50. let, zkrachovalé manželství, ale také různé fantastické vize a představy, ve filmu ztvárněné právě animacemi Geralda Scarfea. Mezitím se do pokoje dobývají Pinkovi manažeři a na koncert se scházejí tisíce fanoušků. Vyznění filmu je ale obecnější, od nesmyslnosti války a totalitních režimů po omezování tvůrčí a osobní svobody. To symbolizují všudypřítomné zdi kolem hlavní postavy i v jejím nitru. Experimentální dílo organicky propojuje obraz a hudbu a funguje jako silný příběh téměř bez dialogů a dovysvětlování. Po premiéře si recenzenti připadali přehlceni „všudypřítomnou imaginativností“, jinak byl film, který výrazně přispěl k rozkladu Pink Floyd, přijat pozitivně. Pro dnešní dobu a naše letošní téma je to snímek navýsost aktuální.

Rakouský politický aktivista, spisovatel, ale i tanečník Christian Felber získal díky své knize o alternativním ekonomickém systému (Economy for the Common Good) pozornost médií i základnu podobně smýšlejících lidí. Deset režisérek a deset skladatelek se v jedinečném projektu Happiness Machine rozhodlo jeho myšlenky ztvárnit pestrou paletou žánrů i druhů animovaného filmu za doprovodu vídeňského komorního tělesa Klangforum. Elizabeth Hobbs animací malby zpracovává grimmovský příběh o lakotném rybáři a dopadu jeho chamtivosti na okolní prostředí, zatímco Vessela Dančeva zvolila formu abstraktního filmu. Metaforu artistů v hrací skříňce přináší Joanna Kozuch, kombinaci pixilace a hrané akce najdeme ve filmu Eny Bradner. Samantha Moore je známá svými dokumenty, stejný přístup zvolila i v příspěvku Bloomers s autentickými výpověďmi podnikatelů z oděvního průmyslu, který kreslila na látkový podklad. Stop-motion animaci přírodnin a lidskou manipulaci s nimi uvidíme ve snímku Generator/Operator Andrey Schneider a plastelínové loutky ve stylizaci počítačové hry s tématem korporátních praktik pak v titulní The Happiness Machine Any Nedeljković. K tématu přirozeného a umělého prostředí se obrací Rebecca Blöcher za použití 3D animace a dalších technik, předposlední Measuring the Distance Susi Jirkuff se zase zabývá marginalizovanými sociálními skupinami a periferiemi, které obývají. Závěrečný filmový experiment Michelle Kranot se použitím archivních materiálů obrací do minulosti, mluví však o aktuálním tématu. Společným znakem tohoto unikátního filmového pásma je výrazná hudební složka. Tou je někdy klasičtější melodický podkres s pevným rytmem, jindy jde o divočeji, až rozervaně znějící zvukové kompozice.

Titulní píseň z Chometova dnes již takřka legendárního snímku od samého začátku spolehlivě strhne každého diváka. A právě za chytlavé jazzové melodie se začíná rozvíjet prapodivný příběh o šampionovi Tour de France a stařičké madame Souze, která se o něj od dětství stará. Jakmile objeví jeho vášeň pro cyklistiku, rozhodne se, že příští Tour de France musí vyhrát právě on. Nemůže ovšem tušit, že se na závodu chystá úřadovat francouzská mafie se zlovolným plánem na únos sportovních hvězd a jejich zneužití v gamblerském podsvětí zámořského velkoměsta! Madame Souze (a tlustému psu Brunovi) tak nezbývá, než se vydat svého šampiona zachránit. Naštěstí se jí při tom podaří narazit na tři dobré duše, které zná z obrazovky své předpotopní televize. Sylvain Chomet vytvořil karikaturní svět, kde šílenství kolem Tour de France odpovídá velikosti lýtek sportovců a kde prohnilé velkoměsto skýtá milovníkům filmu, animace a hudby mnoho zábavných žánrových odkazů, gagů i prostých podivností. Trio z Belleville rafinovaně pracuje s rytmem a významem zvuku nejen v hudebních číslech, ale i ve vyprávění samotném, což v tomto téměř nemluveném snímku pomáhá dotvořit nezapomenutelné postavy a uhrančivé prostředí.

Slavný muzikál z roku 1993 dodnes baví i straší jak děti, tak dospělé po celém světě. Otázka, jak starý by měl člověk být, když se poprvé vydá do halloweenského městečka vedeného sympatickým kostlivcem Jackem Skellingtonem, zaměstnává v internetových diskusích nejednoho rodiče. Co si počít s únosem Santa Clause, laskavou dívkou Sally (které ale odpadávají končetiny) a létajícími kostlivými soby? Divokou představivost tvůrců Ukradených Vánoc inspirovala původní báseň Tima Burtona, v níž vládce strašidelného Halloweenska navštíví vánoční vesnici a rozhodne se, že si organizaci letošních svátků klidu a pohody vezmou na starost obyvatelé jeho zahnívající obce. Halloween už je totiž po všech těch letech pěkná otrava. A tak se Jack, námitkám své milé Sally navzdory, pustí do vytyčeného úkolu s upřímnou snahou a nasazením... Podobné zaujetí světy obou svátků nelze upřít ani autorům snímku, kteří k vytvoření kulis i postav čerpali inspiraci z děl Edwarda Goreyho či z německého expresionismu. Ačkoli je film známý také pod názvem Ukradené Vánoce Tima Burtona, samotný Burton přenechal režii Henrymu Sellickovi (Koralína a svět za tajnými dveřmi, 2009). Všechny nebojácné diváky a divačky tímto zábavným filmem bezpečně provedou energická hudební čísla na písně amerického skladatele Dannyho Elfmana (Simpsonovi, Muži v černém a další).