Rozhovor: David Silverman

Rozhovor: David Silverman

09 | 10

David Silverman: Simpsonovi jsme udělali žluté, aby zaujali přepínače televizních programů

V úterý začal (letos poprvé v Liberci) další ročník prestIžního Mezinárodního festivalu animovaného filmu Anifilm. Jako porotce se ho na dálku účastní také americký animátor, režisér a producent David Silverman, jehož práci zná vlastně velká část světa. Jakto? Je totiž jedním z otců animovaného seriálu Simpsonovi. S Davidem jsme tedy nakonec udělali videohovor, abychom si mohli povídat o jeho životě, seriálu a také o hudbě, které se věnuje vlastně skoro tak dlouho jako kreslení.

Nakonec jste do Liberce kvůli současné situaci v Americe přiletět nemohl, což je škoda, ale s tím se teď nedá nic dělat.

Neměl bohužel na výběr, cestovní pas je mi teď bohužel na nic…

Málem z vás mohl být architekt a svět americké rodinky Simpsonových by nikdy nespatřil světlo světa…

Já jsem kreslil už od svých nějakých čtyř let a brzy jsem měl celkem jasnou představu o tom, co bych chtěl dělat. Zásadní rozhodnutí přišlo někdy na střední škole. Říkal jsem si totiž, že uživit se kreslením vtipů asi nebude stačit, a tak jsem přemýšlel o profesi architekta. Moje učitelka kreslení mě ale přesvědčila, že ty moje kresby jsou nejenom dobré, ale i zábavné a že bych se toho tedy měl držet. A tak jsem na ni dal. Dodnes ale architekturu miluju, o tom žádná. Víte, já jsem měl skvělé dětství. Otec byl výzkumný vědec, máma historička a dost jsme cestovali. Strávil nějakou dobu třeba v Dánsku nebo ve Velké Británii. Chodili jsme často po muzeích a galeriích. Mohl jsem koukat na všechny ty klasické obrazy nebo sochy a rodiče mi k tomu vyprávěli všechny ty úžasné příběhy. Devátý, desátý rok mého života pro mě byly hodně formujícím obdobím. Taky jsem experimentoval s fotoaparátem a začal točit krátké filmečky. Objevoval jsem, co všechno se dá dělat. A v tom všem jsem pokračoval přes střední a vysokou školu, a vlastně to v určité formě dělám dodnes.

Vy taky mimo jiné hrajete skvěle na tubu…

Hudba je moje další velká vášeň. Moji rodiče kdysi dávno chtěli, abych hrál na piano. To jsem vydržel asi dva roky. Nebylo to pro mě… Co jsem se ale za tu dobu určitě naučil a co se mi pak později hodně hodilo, bylo to, že jsem se naučil číst noty. Na střední škole mě hodně bavil jazz. Pamatuju si taky, že jsem byl úplně unešený z filmu Sleeper Woodyho Allena, kde je té jazzové muziky strašně moc. Tuba se mi prostě zalíbila, asi to bude i zálibou v New Orleans. (A protože dělám s Davidem videorozhovor přes WhatsApp, bere mě do svého obýváku v Californii a ukazuje mi sbírku tub, suzafonů, trubek a pozounů. Vlastně to vydá na celou dechovou sekci, skutečná pastva pro oči.)

Tuba není lehký nástroj, a je taky dost rozměrný…

To je pravda. A tak někdy tu svoji tubu vyměním za suzafon, což je taková skladnější a krapet příjemnější varianta, když hrajete v kuse třeba hodinu. Když jsem spolupracoval se studiem Pixar, sešlo se tam docela hodně muzikantů, a tak jsme dokonce založili kapelu. Ta ale není jediná, jsem členem několika seskupení.

Když mluvíme o vás a o tubě, vede mě to logicky k otázce na postavu Lízy Simpsonové a jejího saxofonu.

To byla taková náhoda. Řeknu vám, jak to bylo. Simpsonovi vznikli nejprve (r. 1987) vlastně jako krátké skeče pro The Tracey Ullman Show. Já jsem tehdy měl na starosti úvodní část s titulky, v níž jsou představeny všechny postavy. Všechny postavičky Simpsonových už měly vymyšlený nějaký charakter. Jediný, s kým jsme si nevěděli rady, byla Líza. Původně jsme si říkali, že by mohla dělat balet. Pak jsem přišel s nápadem, že by mohla hrát na tubu. Když jsem o tom řekl svým kolegům, James Brooks na to okamžitě reagoval a navrhl, že by Líza mohla hrát spíš na baryton saxofon, a to zatraceně dobře. Viděl ji jako takovou černou ovci rodiny, u které nikdy nikdo nedocení její intelekt. No, a bylo to! Absolutně tak její charakter vystihl v několika větách.

A proč jsou vlastně postavičky Simpsonových žluté? Má to nějaké specifické vysvětlení?

To bylo rozhodnutí našich tehdejších stylistů, kteří řešili barevný profil seriálu. Jedním z důvodů pro žlutou barvu bylo taky to, že jsme chtěli, aby naše postavičky upoutaly pozornost i u takových těch věčných televizních surfařů, co neustále přepínají z programu na program.

Simpsonovi se vždycky těšili velké divácké oblibě v Česku. Je to inteligentní seriál, který měl a má často ostrý humor, a který dokázal mnohokrát taky predikovat budoucnost – třeba ohledně Trumpa, který se stal prezidentem.

To, co říkáte, mě opravdu těší. Za tu dobu trvání Simpsonových na seriálu pracovalo obrovské množství lidí. Měli jsme třeba v týmu jednu dobu velké množství lidí, kteří za sebou měli matematické vzdělání, a proto si seriál dost často hrál i s matematikou. Nebo jsme třeba mezi sebou měli námořníka. Ten například pro jednu epizodu chtěl vzhledem ke své vášni velice specifický typ lodi. Nemohli jsme mu prostě nakreslit jen tak nějakou. Musela to být přesně ta, kterou chtěl, a to se všemi detaily. A ano, Simpsonovi jsou napěchovaní různými odkazy a ve spoustě věcech jsme se trefili.

Jak dlouho vlastně trvá příprava jedné epizody od samého začátku až do konce výroby?

Když to vezmeme i se scénářem, můžeme se bavit o jednom roce práce. Režíroval jsem také nějaké díly seriálu. Specificky si vybavuju ten z New Orleans. Jak víte, muzika je můj obrovská láska, a tak jsem to byl zase já, kdo měl pro tuhle epizodu z města jazzu velice jasnou představu o tom, jak by měl příběh vypadat. Homer v ní obejde nejrůznější myslitelné restaurace v New Orleans, aby mimo jiné vyzkoušel také tamní kuchyni.

Seriál je na světě už opravdu dlouho. Změnily se nějak efekty a barevná paleta, kterou pro Simpsonovi při tvorbě používáte?

Nejzásadnější změnu vidím asi v nástrojích, které máme k dispozici pro výrobu. V roce 2009 jsme se i my se seriálem dostali k digitalizaci. Celkem zásadní změnu prodělala kamera seriálu, která je od té doby dynamičtější. Bohatší jsou také barvy.

Další zajímavostí seriálu je určitě i to, že se v něm objevilo obrovské množství slavných amerických umělců a svůj hlas postavám propůjčili třeba Dustin Hoffman, Michael Jackson nebo Johnny Cash. Jak se tohle všechno událo?

To všechno začalo jako neuvěřitelné šílenství po odvysílání první série Simpsonových. Všechno to odstartoval americký jazzový zpěvák Tony Bennett, který se jako postavička objevil v jednom z dílů a propůjčil jí i svůj hlas. Pak to začalo. Často se stávalo, že děti slavných naléhaly na své rodiče, aby se jejich hlas objevil u nějaké postavy v seriálu. Někdy to byla postava přímo jich samotných, jindy třeba jako u Johnnyho Cashe to byl hlas kojota, který se zjeví Homerovi.

Napadlo vás vůbec kdysi dávno společně s ostatními tvůrci, že by seriál mohl tak hodně uspět a držet si takovou oblibu u diváků?

Ne, to ani náhodou. Už ale během první série jsme věděli, že děláme něco nového a neokoukaného. Rozhodně jsme si ale nedovedli představit, že to bude takový úspěch, který stále trvá.

Rozhovor vedla Dagmar Šimková, Totalfilm.cz