Rozhovor: Eliška a Lee Oz

Eliška a Lee Oz: Naše práce vždycky eklekticky spontánní 

Letošního festivalového vizuálu se tentokrát zhostila osobitá režisérská dvojice Eliška a Lee Oz, jejichž videoklip Talyi la lii: Shredder, loni zvítězil v kategorii videoklipů v soutěži Český obzor. V rozhovoru prozradili, jak proces vzniku vizuálu probíhal, jaký styl tvorby jim nejvíce vyhovuje nebo jak vnímají reflexi životního prostředí v animaci.

Jste autoři letošního dvacátého, jubilejního vizuálu festivalu Anifilm. Jak ke spolupráci s Anifilmem došlo a jak probíhala? 

Eliška: Anifilm nás oslovil už zhruba před rokem, ještě předtím než se konal loňský ročník festivalu. Pavel Horáček nám napsal, zda bychom mu neposlali nějaký návrh.

Lee: Ale už si nevzpomínám, zda šlo přímo o výběrové řízení. Pokud byl osloven i někdo další, tak jsme se to nedozvěděli.

Eliška: Samotná spolupráce se vyvíjela postupně, krůček po krůčku, začínali jsme nejprve s drobnějšími věcmi pro sociální sítě, ale na znělce, která pro nás byla tím největším a nejdůležitějším prvkem, jsme začali pracovat až v únoru 2021 a pak už jsme do toho skočili po hlavě. Asi dva měsíce jsme pak intenzivně animovali.

Lee: Ale tahle intenzivní práce ve vlnách nám vyhovuje. Celý proces bych charakterizoval jako takové hledání. Máme rádi projekty, u kterých improvizujeme a nikdy sami dopředu nevíme, jak bude vypadat konečný výsledek.

 

Měli jste nějaké pokyny, co by se ve vizuálu mělo či nemělo objevit?

Lee: Takhle specifické pokyny jsme od festivalu nedostali, ale když jsme zaslali první storyboard, tak nám bylo naznačeno, že by to mělo vypadat jinak (smích).

Eliška: Původním tématem festivalu mělo být Japonsko, ale organizátoři nám řekli, že se ho nemusíme držet, a tak jsme se ho nedrželi. Ústředním prvkem prvního návrhu totiž bylo životní prostředí, a Anifilm pak přišel s tím, že hlavním tématem festivalu bude ekologie, což se dobře hodilo, a tak jsme k tomu dál podvědomě šli.

Jak moc je pro vás téma životního prostředí důležité a jak moc si myslíte, že je v poslední době reflektované v animaci? 

Lee: Dané téma pro nás určitě důležité je, nyní víc než kdy jindy - mj. i kvůli globálnímu oteplování. Mám pocit, že environmentální tématiku vidím stále častěji nejen v animaci, ale v umění obecně.

Eliška: Téma životního prostředí se nás dotýká, ale nevím, jak často ho třeba my sami reflektujeme v naší tvorbě. Dělali jsme pár krátkých videí, ve kterých se např. řešila blízká budoucnost nebo propojení umělé inteligence a životního prostředí, ale toť asi vše. Z tvorby ostatních tvůrců mě však hned napadl film Vlkochodci studia Cartoon Saloon, v jejichž filmech se často vyskytuje příroda a vztah k životnímu prostředí. A právě tenhle snímek krásně ukázal, jak člověk zasahuje do životního prostředí a jak moc to ovlivňuje okolní život. Jinak ale v poslední době bohužel nestíháme moc sledovat aktuální animovanou tvorbu, protože buď pracujeme, nebo se staráme o dvouleté dítě, takže jsme rádi, když máme volnou chvilku. (smích) 

Napříč vaším vizuálem se vyskytují konkrétní prvky a barvy - např. kontrast fialové a zelené, krátkými animovanými výjevy provází fauna a flóra, nechybí ani mikroorganismy či breberky (jeden z nich nápadně připomíná koronavirus)... Co vás při vytváření vizuálu kromě zadaného tématu inspirovalo?

Lee: Co se inspirace týče, těžko říct. My jsme vlastně dost dlouho vůbec nevěděli, co vlastně děláme. První zmiňovaný návrh jsme zavrhli, další nápad byl, že ústředním prvkem vizuálu bude pár, protože i my s Eliškou jsme pár, ale ani to se nakonec neuchytilo… Vlastně ani nevím, na základě jakého klíče jsme se rozhodli, co ve vizuálu bude. Pamatuji si, že Eliška náhodně udělala několik kreseb ptáků. Hodně se nám zalíbily, tak jsme se ptáka rozhodli zařadit i do vizuálu. Ale ten virus, který zaplácne velká ruka, je určitě koronavirus, i když jsme to dopředu vůbec neplánovali. Už jsme s ním asi chtěli opravdu skoncovat.

Eliška: To asi nějak zafungovalo naše podvědomí. Jinak obecně řečeno je naše práce vždycky tak eklekticky spontánní, takže většinou ani moc kreslených skic neděláme. Stane se to jen velmi zřídka. Naopak mnohem častěji vyrábíme skicy z plastelíny, abychom rovnou měli představu, jak bude vypadat hotový frame. A i barvy vybíráme hodně pocitově.

Jak dlouho vám práce na vizuálu trvala?

Eliška: Úplně první výstup vznikl ještě předtím, než začal loňský ročník, myslím, že to bylo někdy na podzim. Než jsme začali pracovat na znělce, tak jsme spíš nárazově odevzdávali větší kusy práce.

Lee: Úplně první, co jsme měli hotové, bylo logo.  

Eliška: Ano, Lee ho navrhl asi za pět minut. Zkoušeli jsme pak ještě vytvořit nějaké další verze, ale nakonec se ujalo to první. A až pár týdnů před letošním festivalem jsme dokončili znělku.

Co vás na tvorbě vizuálu nejvíce bavilo? 

Eliška: Mě určitě nejvíc bavila samotná animace.

Lee: Mě animace také bavila, ale zároveň jsem si hodně užil vymýšlení merchandisingu. Je skvělé, když můžete vytvořit něco fyzického, co si můžete na konci osahat. A také mě bavilo to, že nejprve jsme tvořili návrhy z plastelíny, a z těch pak vznikly vektorové návrhy. Je zajímavé, jak lze přetvořit jeden druh materiálu v něco úplně jiného.

Pro vizuál jste si zvolili stop-motion animaci plastelíny, která se objevuje napříč vaší tvorbou. Čím je pro vás zrovna tahle animační technika přitažlivá? 

Lee: Já bych naší oblíbenou techniku charakterizoval jako něco mezi 2D a stop-motion animací. Vnímám náš animační styl jako velice skicovitý. Jde o techniku, která nám umožňuje si při práci hrát a experimentovat.

Eliška: Myslím, že tato technika nám poskytuje celou řadu možností, které jsme ještě nestačili prozkoumat. Když se nyní díváme na vlastní tvorbu, sice nám připadá, že se začíná trochu cyklit a že bychom se rádi posunuli někam trochu jinam, ale zároveň se této techniky stále chceme držet, protože víme, že z ní dokážeme ještě něco vymáčknout a přijít s něčím novým a originálním.  

V poslední době se věnujete především výrazné videoklipové a krátké zakázkové tvorbě. Co vám na této formě práce nejvíce vyhovuje?

Eliška: Momentálně je to určitě praktičnost. Jelikož jde o menší projekty, máme vždy předem dané časové rozhraní, kdy co má být hotové, a v mezidobí máme čas na sebe a na rodinu. Když pracujeme na dlouhodobějších projektech, tak máme pocit, že na nás hodně tlačí, a je těžké se od nich odtrhnout. Ale když něco dokončíte kratšího, tak si pak více vychutnáte svou volnou chvíli.  

Lee: Mě práce na spoustě krátkých zakázkových projektech baví především proto, že na každém z nich si člověk něco nového vyzkouší nebo se něčemu přiučí. Kdybychom na něčem dělali dlouho, tak po nějaké době už bychom nic nového nezkoušeli a začali pracovat trochu automaticky, a to by byla škoda.

Jak často vás klienti s takovou tvorbou oslovují a na základě čeho si vybíráte, s kým budete spolupracovat?

Eliška: Často to přichází ve vlnách. Občas se nám stane, že se nikdo dlouho neozývá, a potom nás v jednom týdnu osloví tři různí klienti.

Lee: Přesně tak. Často se věnujeme třem menším projektům naráz, trávíme tři měsíce intenzivní prací a pak zas máme měsíc nebo dva klid.

Eliška: Projekty si vybíráme podle toho, zda nám ten člověk sedí a zda nám při práci nechá určitou volnost.

Lee: Nejvíc nám vyhovuje klient, který neví, co chce. To totiž většinou znamená, že se můžeme soustředit na vlastní tvorbu a vydat ze sebe to nejlepší. Projekty si často vybíráme podle tří kritérií: zda nám poskytnou možnost naučit se něčemu novému, zda budou dobře ohodnocené, a jestli nás práce na nich bude bavit a užijeme si u toho nějakou legraci. Když zadaný projekt splní alespoň dvě z těchto tří kritérií, tak to znamená, že to bude dobré.

Chystáte v dohledné době nějaké vlastní autorské projekty? Pokud ano, půjde opět o něco podobně osobního jako v případě filmu Velmi blízko?

Eliška: Když jsme dokončili Velmi blízko, tak jsme si řekli, že už nic takového raději nikdy dělat nebudeme. Pro ten film jsme si tehdy vybrali úplně ty nejtíživější věci, které se nám staly za poslední rok a pak jsme se na několik měsíců zavřeli do studia, kde jsme měli neustále na očích předměty, které nám ty smutné události připomínaly. To bylo psychicky opravdu náročné.

Lee: Na jednu stranu nám to posloužilo jako svého druhu arteterapie, na druhou stranu si myslím, že jsme na tom strávili o dost delší dobu, než jsme měli.

Eliška: Co se týče nových projektů, až do dnešního dne jsme si mysleli, že se nic nového nechystá, ale pak se nám ozval producent Libor Nemeškal, že pro nás něco má. Ale myslím, že o tom zatím nemůžeme moc mluvit. A ještě nás oslovil kamarád Ori Goldberg s projektem, k němuž napsal scénář, jestli bychom mu neudělali výtvarno a animaci. Je to příběh o symbióze člověka s přírodou, takže jsme zpátky u stejného tématu.

Lee: Můžeme v tuto chvíli říct asi jenom to, že i tento projekt asi bude dost osobní.