Rozhovor: Saša Májová

Alexandra Májová: Mé filmy jsou divácky univerzální

 

Jednou z porotkyň letošní mezinárodní soutěže krátkých a studentských filmů se stala výtvarnice, animátorka a režisérka Alexandra Májová, jejíž snímek Pračka vloni zabodoval v soutěži Český obzor. O kouzlu animace, o tom, jak vnímá vlastní filmy, i o vzniku úspěšného animovaného seriálu Mlsné medvědí příběhy se dočtete v následujícím rozhovoru.  

 

Vy jste se už na střední škole věnovala grafice - co bylo prvotním impulsem k tomu, abyste se tomuto oboru začala věnovat? Tíhla jste k němu už od malička?

 

Ano, od první do deváté třídy na základní škole jsem chodila do Lidušky na výtvarnou výchovu. A když jsem se rozhodovala, kam půjdu po základní škole, tak mi učitelka výtvarné výchovy poradila, že bych měla jít na výtvarnou střední školu. Původně jsem si na to moc nevěřila a myslela jsem spíš na gymnázium, ale nakonec jsem si řekla, že to zkusím a přihlásila jsem se na Soukromou grafickou školu v Jihlavě na obor propagační výtvarnictví, kde brali víc lidí. Bylo skvělé, že mě v tom rodiče podpořili a nebáli se mě ve čtrnácti vyslat téměř přes půl republiky pryč. Samotný grafický design mě během studia tolik nebavil, ale bavila mě grafika i tiskové techniky jako např. lept, litografie. Ve vyšších ročnících studia jsme pak se spolužáky začali experimentovat s jednoduchou animací. Vyjadřovat se v čase pohybem přinášelo úplně nové možnosti než samotný obraz nebo grafika. Takže když jsem si vybírala vysokou školu, už jsem věděla, že se chci věnovat animaci. No a pak jsem se dostala na FAMU.

 

Absolvovala jste i stáž na Estonské akademii umění v Tallinnu. Jaké to bylo a v čem spatřujete největší přínos této zkušenosti? Změnilo vám to nějak pohled na animaci nebo na výtvarné umění?

 

Během studia na FAMU jsem narazila na filmy Priita Pärna které mě fascinovaly a když jsem zjistila, že na Estonské akademii umění učí, tak jsem tam chtěla jet na Erasmus. Na stáž jsem odjela v roce 2009 - byla jsem tehdy asi úplně první studentka, která tam z FAMU jela, a moc se mi tam líbilo. Výuka na akademii probíhala odlišně, přednášelo tam spoustu zahraničních hostů, což se na FAMU tehdy moc často nedělo, krom jiného jsem se setkala s odlišnými přístupy k tvorbě struktury příběhu. Vyzkoušela jsem si i jiné techniky animace, malbu na sklo, animaci pískem, experimentální pixilaci, a společně s kamarádkou z Chorvatska jsme si vyrobily a natočily krátký loutkový film. Ta zkušenost mě hodně osvěžila,  přestala jsem se bát experimentovat, začala jsem si více věřit a stát si za svým názorem. Potkala jsem tam spoustu skvělých a inspirujících lidí, užila si krásné prostředí, krajinu a ráda na tu dobu vzpomínám.

 

V průběhu své kariéry jste se věnovala převážně animaci a ilustraci pro děti. Co z toho je pro vás aktuálně atraktivnější?

 

Momentálně mě baví obojí a vyhovuje mi, že můžu animaci s ilustrací kombinovat či střídat. Zároveň mám pocit, že v případě svých starších počinů jsem nikdy nedělala filmy s vizí toho, že budu cílit primárně na děti. Doteď mě baví číst dětské knížky, sleduji seriály a filmy pro děti, a to se možná v mé tvorbě odráží. Mám ráda humor, který je blízký jak dětem, tak dospělým, a díky tomu si myslím, že jsou mé filmy divácky univerzální.

 

Ve svých filmech často pracujete s mýtickými postavami, které ale situujete do moderního světa. Často se tak střetávají pohádkové a realistické prvky, fantazie a každodennost, což je mnohdy zdrojem humoru a hravosti. Co vás v tomto ohledu inspiruje a má pro vás mísení těchto dvou světů nějaký hlubší či symbolický význam?

 

Záleží. Ta každodennost mě určitě inspiruje. Když si vezmete nějakou věc nebo situaci, kterou každý zná, ale dáte ji do jiného, neobvyklého kontextu, tak se stane něco magického. V tom koneckonců spočívá i celkový princip animace - právě díky animaci kresby magicky ožijí. Baví mě známé věci transformovat a zasazovat je do jiných souvislostí, protože díky tomu ve filmu vyplývají na povrch vtipné a nečekané situace.  A z toho důvodu jsem také ve svých studenských filmem využila notorický známé pohádkové a mytologické postavy.

 

Váš poslední film Pračka, který uspěl na mnoha festivalech, se od zbytku vaší tvorby celkem liší. Můžete nám k tomuto krátkému filmu a jeho vzniku něco říct?

 

Ten film je trochu inspirovaný naší skutečnou starou pračkou, která vždycky když prala, začala skákat po celé koupelně a vydávat šílené zvuky. Ráno jsem dala prádlo do pračky a když jsem se vrátila, byla vždycky na úplně jiném místě. Pamatuji si, že jsem si v souvislosti s tím napsala do skicáku poznámku “Majitel pračky je nervózní z toho, že jeho pračka vzdychá jako žena“ a vrátila jsem se k ní až po třech letech. Po absolvování FAMU jsem se moc dlouho topila v jednom scénáři, až jsem z něj přestala mít radost a dostala depresi, že už nikdy nic neudělám. Tak mi můj muž řekl, ať ten film prozatím nechám být, a udělám si nějaký jen tak pro radost, ať se kouknu pro inspiraci do svých skicáků. Takže když jsem jeden z nich otevřela a uviděla tuhle poznámku, tak jsem si řekla, že to je ono - krátký legrační film, který je tak minimalistický, že se do něj můžu pustit sama a hned.

Vaším dalším úspěšným projektem je večerníčkový seriál Mlsné medvědí příběhy, který jste režírovala společně s Kateřinou Karhánkovou. Kde se zrodil nápad zpracovat tuto látku a jak seriál vznikal?

Mlsné medvědí příběhy začaly vznikat takřka hned poté, co jsme s Kateřinou dokončily studium na FAMU. Producent Vratislav Šlajer tehdy naší společné kamarádce producentce Báře Příkaské nabídl jestli by pod jeho produkční společností Bionaut nechtěla realizovat nějaký animovaný projekt. Ještě na FAMU jsem jí vyprávěla o knize Malá medvědí knížka od Zbyňka Černíka, z které by mohl vzniknout pěkný večerníček. Všichni společně jsme se pak k tomu nápadu vrátili a vymyslely celkový koncept. 

Seriál jsme se rozhodly postavit na přátelství dvou hlavních postav, medvědů Nedvěda a Mišky. Chtěly jsme ukázat, jak dva naprosto odlišní hrdinové táhnou za jeden provaz a řeší veškeré situace společně.

 

Co bylo potom?

 

Oslovily jsme také Filipa Pošivače, aby nám dělal výtvarníka, jelikož jsme od začátku věděly, že vzhledem k absenci zkušeností s režírováním seriálu raději výtvarno přenecháme někomu jinému, kdo od celého procesu vzniku bude mít trochu odstup. Hned od začátku jsme mu důvěřovaly, protože Kateřina s ním předtím spolupracovala na svém krátkém filmu Nový druh a zároveň bylo výhodou, že Filip ,kromě toho, že je vynikající výtvarník, je sám animátorem a režisérem, tak hned věděl, co všechno ho čeká. Z prvotního konceptu vznikl pilotní díl Hurá na borůvky a Česká televize nám na jeho základě potvrdila, že s námi do výroby seriálu půjde. V ČT s námi už od začátku spolupracovala dramaturgyně Kateřina Kačerovská. S projektem jsme také absolvovaly pitchingy, na Cartoon Springboard, Cartoon Forum na Anifilmu a festivalu Cinekid, kde jsme měli pozitivní ohlasy a získali jsme francouzské distributory ze společnosti Dandelooo. Po Hurá na  borůvky jsme se s Kateřinou pustily do psaní storyline pro další seriálové epizody. Na základě těchto krátkých shrnutí jednotlivých epizod pak scénáristé vytvořili pro každý díl samostatný scénář, který jsme s Kateřinou zrevidovaly, a následně jsme scénáře zaslaly do ČT ke schválení. Ve chvíli, kdy došlo ke schválení ze všech stran, tak vznikl animatik, nahrály se nejprve pomocné a poté i finální dialogy, vytvořily se layouty, hudba a nakonec se začalo animovat, střihat a zvučit. První série se animovala v Čechách v Pražském studiu Kredenc a druhá v Irsku ve studiu Tree House Republic.

 

Jak probíhala vaše vzájemná spolupráce s Kateřinou a kdo měl co na starosti? Nebo jste o všem vždy rozhodovaly společně?

 

My jsme rozhodovaly o všem společně  ve třech - i s kreativní producentkou Bárou Příkaskou. U samotné výroby jsme s Kateřinou dělaly vše dohromady až po storyboardy, a následně jsme si práci rozdělily tak, že Kateřina měla na starost layout, výtvarno a hudbu, zatímco já jsem zajišťovala hladký průběh animatiků a samotné animace. Ale pokud se nám při jakékoli etapě vzniku něco nezdálo, tak jsme to spolu probraly a poradily se o tom. Klíčové bylo, že jsme si navzájem věřily a věděly jsme, že se na sebe můžeme spolehnout.

 

Na jaký svůj projekt jste prozatím nejvíc pyšná?

 

Asi teď nedokážu říct, jestli je nějaký projekt můj nejoblíbenější. Spíš je to vždycky tak, že když nějaký projekt dodělám, mám z něj hroznou radost, ale zároveň se na něj nedokážu chvíli dívat, protože jsem nad ním strávila spoustu času. Posléze to ale opadne a když se zpětně na své filmy podívám tak mě pobaví, že jsem v minulosti naanimovala něco třeba mnohem lépe než teď a říkám si, jak je to možné. A že to se mnou jde z kopce. Mám ráda všechny svoje projekty, na každém vidím určité přednosti i vady, ale každý je pro mě něčím jiný, a prostřednictvím každého z nich se vyvíjím. Hodně mě zajímá také reakce diváků. Ve chvíli, kdy nějaký film doděláte a pustíte ho do světa, do jisté míry přestane být váš a každý divák si v něm najde něco svého, co by vás ze začátku třeba ani nenapadlo, že tam je. A právě tyto reakce mě baví sledovat.

 

Co plánujete do budoucna?

 

Zatím to mám otevřené. S mým manželem (Martinem Májem) jsme nedávno založili značku Májovi studio, pod kterou pro radost společně tvoříme krátké gify, vtipné animace a občas i nějakou tu zakázku. Ideu pro další krátký film sice mám, ale zatím je to hodně v plenkách. Jediné co je jisté, je že by vycházel stylem a atmosférou z kreseb, které jsem tvořila v průběhu posledních tří let, z části inspirovaných každoroční výzvou Inktoberu. Několik těchto kreseb si můžete prohlédnout na zámku v Liberci v rámci mé výstavy "VtipINKY"po celou dobu letošního Anifilmu. No a zbytek je zatím stále v mlze. Bude to zas něco trochu jiného a na to se těším!