Online katalog

Frédéric Schuld, jehož předešlý snímek Carlottina tvář (2018) obletěl víc než dvě stovky festivalů, natočil ve stejném žánru anidoku i svůj nejnovější počin. Inspiroval se krutou praxí, jež byla kdysi v Anglii více než běžná: drobné děti byly zneužívány k čištění komínů, a to i přes vysoké riziko často tragických úrazů. Vznikl tak znepokojující film, odhalující skutečnost, o které dnes již málokdo ví.

Muž a žena se sice v tomto filmu vzájemně ujistí, že jsou šťastní, avšak divák sleduje pravý opak: obraz postupného, neodvratného rozkladu jejich vztahu. Zatímco se byt plní vodou, hranice těl se rozpadají a mezi bolestí a rozkoší už není žádný rozdíl. Metaforické zobrazení je umocněno potlačenou barevností, zneklidňujícími zvuky i surrealistickými výjevy.

Ironický a trefně vypointovaný příběh s prvky psychologického dramatu sleduje mladíka Guillaumea. Ten se nečekaně a zcela otevřeně uchýlí k vraždě. Během odpykávání trestu, který je pro nás náhledem do vězeňského života, mladík úplně zapomene, proč vlastně svého přítele Horatia zabil. To se ovšem změní, jakmile se dostane opět na svobodu.

Osvěžující snímek z dílny výrazného japonského autora. Acuši Wada je známý nezaměnitelnou kresbou i smyslem pro úsměvné, ale zároveň poněkud vyšinuté chování svých hrdinů a důrazem na instinkty a tělesnost. Tentokrát sledujeme synchronizované cvičení psa a jeho majitele, jež je zároveň nenápadnou studií psího těla.

Nevšední experiment mexické produkce využívá kombinace ploškové a počítačové animace.

Podle oficiálního popisu Ústředního výboru jde o marxisticko-leninisticko-maoistickou verzi podobenství o jeskyni plné mluvících zvířat, která přijdou pozdě, a buržoazních královen, které by vás rády viděly bez hlavy, přesně tak, jak to Platón zamýšlel.

Chorvatská autorka Lucija Mrzljak studovala animaci i na několika zahraničních školách (také v Praze), ale nakonec zakotvila v Tallinnu, kde nyní pracuje ve známém studiu Eesti Joonisfilm. Pro tento poutavý film o vztazích a touze po svobodě jí byla inspirací estonská slabost pro absurdní situace a neuchopitelné jevy, jež se zcela organicky stávají součástí každodennosti hrdinů, a také kresba jednoduchou linkou.

Výjev z rodinné večeře, který je vším, jen ne domácí idylou. Po mnoho let usedá syn s rodiči ke stolu, poslouchá jejich dobře míněné rady a jí tak dobrá jídla, až se mu chce zvracet. Udolán neustálým opakováním slov a vět, předsudky a přetvářkou, polapen v jakési nekonečné smyčce, uniká myšlenkami co nejdále. Autorka zvolila pro své kolážovité dílo teatrální, muzikálově laděný styl.

Z první spolupráce přední britské režisérky Joanny Quinn a kanadské produkce NFB vzešel další snímek s autorčinou oblíbenou tragikomickou hrdinkou Beryl, stárnoucí pracovnicí z továrny posedlou kreslením. Náhled do jejího dětství, rodinných vztahů i uměleckých snah je podaný se specifickým humorem a úchvatnou nadsázkou. A jak je u autorky zvykem, ztvárněný je nezaměnitelnou, živoucí kresbou.