Rozhovor: Bill Plympton

Bill Plympton: Film má být krátký, levný a vtipný

 

V porotě soutěže celovečerních filmů na letošním Anifilmu zasedá legendární režisér a král nezávislé americké animace Bill Plympton, jehož osobitý styl je rozpoznatelný na první pohled. Jeho filmy slavily úspěch na festivalech po celém světě a snímky Tvoje tvář a Guard Dog byly dokonce nominovány na Oscara. O nejoblíbenějších dílech z vlastní filmografie pohovoří už dnes v rámci své masterclass v kině Varšava od 17 hodin, od 20.30 pak bude následovat program složený z jeho krátkých filmů. O vývoji autorského stylu, provokativních tématech i připravovaném celovečerním filmu režiséra se dočtete v rozhovoru níže.

 

Většina lidí pohybujících se v animačním průmyslu vám říká „král nezávislé animace“. Zvažoval jste někdy, že byste spolupracoval s nějakým velkým studiem?

 

Původně jsem snil o tom, že budu pracovat pro Disney, takže jsem vlastně nezamýšlel stát se nezávislým autorem. Prostě jsem chtěl být umělec a dělat animáky a víc jsem to neřešil. No a jakmile jsem začal točit krátké filmy a účastnit se různých filmových festivalů, začal jsem potkávat další lidi, kteří točili krátké filmy, a přitom se jim dařilo a slušně tím vydělávali. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemusím pracovat pro velké studio, ale že můžu v podstatě všechnu práci zastat sám a dobře se tím uživit. Později jsem byl nicméně oslovován, jestli bych nechtěl pracovat na televizních seriálech a celovečerních filmech, které točil někdo jiný, a popravdě jsem nebyl proti. Někdy je příjemné zkusit něco jiného. Dělal jsem na projektech pro Cartoon Network, například na jednom vánočním speciálu, a taky jsem točil krátké seriály pro MTV, ale ty se nechytily, a proto jsem zůstal nezávislý. Ale je fajn, že jsem si mohl ponechat práva ke všem svým filmům, protože se neustále prodávají do dalších zemí, a v tomto ohledu představují skvělou investici.

 

Co vás přivedlo k ručně kreslené ilustraci a animaci a jak se podle vás váš styl v průběhu vaší kariéry vyvíjel?

 

Moment, kdy jsem se zamiloval do ilustrování, si pamatuji velmi živě. Bylo mi možná deset let a neměl jsem žádný papír na kreslení, tak mi maminka dala nepromastitelný řeznický papír, co přinesla z obchodu, a já na něj začal kreslit propiskou. Všechno na něm vypadalo tak nějak naškrábaně, téměř impresionisticky. Pamatuji si, že jsem nakreslil dům, který vypadal jako nahrubo načrtnutý, ale mně přišel super. Nevím, jak jsem na něj přišel, jestli jsem to viděl v nějakém časopise nebo na to prostě narazil někde jinde, ale rozhodl jsem se, že si tenhle styl ponechám. Používal jsem ho i později, když jsem začal kreslit ilustrace pro časopisy a noviny, protože to byl velmi rychlý, jedinečný, zábavný a příjemný styl kresby. Byl prostě takový pohodový. Když jsem začal animovat, tak jsem tuhle rychlou a jednoduchou techniku uzpůsobil pro její potřeby a používám ji dodnes. Občas jsem zvolil i jinou techniku jako například ve filmu The Tune, ve kterém jsem použil barvu a linky, což je tradičnější způsob animace a stylově bližší filmům od Disneyho, ale čím více celovečerních filmů jsem natočil, tím více mě to táhlo zpět k tomu jakoby narychlo načrtnutému, impresionistickému stylu, kterým jsem vždycky kreslil nejraději.

 

V roce 2005 jste přešel z klasického filmu na digitální formát. Jak snadné, nebo naopak náročné to pro vás bylo a jaký je váš názor na „tradiční“ ručně kreslenou animaci v dnešní době? Myslíte, že by bylo užitečné nebo smysluplné vrátit se ke klasickému filmu?

 

Ani náhodou. Práce s filmovým pásem byla hrozně náročná a taky nákladná. Člověk musel pracovat s hromadou okének, a když udělal chybu, muselo se všechno nasnímat znovu. Pak se pás musel odnést do laboratoře, tam si nechat udělat vyrovnávací kopii, pak kontrolní kopii a nakonec negativ – to všechno bylo nesmírně nákladné a stejně tak střih. Člověk si musel pronajmout místnost plnou střihačského zařízení, což byla hotová noční můra. A pak se taky muselo pracovat zvlášť na zvuku, což nebylo o nic lepší. Všechny tyhle technologie vždycky spolykaly asi 75 % mého rozpočtu. Takže přechod na digitál byl skvělá věc a jsem za to moc vděčný. Teď na technologie padne jen zhruba 10 % rozpočtu, zbytek jde na kolorování atd. Vím, že někteří lidi, jako například Tarantino, nedají na klasický film dopustit, ale já nemám rozpočet jako Tarantino…

 

Ve svých filmech mísíte hravost a humor se scénami velmi přímočaře zobrazujícími násilí a sex, ale zároveň často ztvárňujete vážná nebo nejednoznačná témata a složité mezilidské vztahy. Můžete prosím popsat svůj kreativní proces? Co vás obvykle napadne jako první, když chcete natočit nový film?

 

Například momentálně pracuji na filmu s názvem Slide, který jsem pojal jako pomalu gradující komediální muzikál. Inspiraci pro něj jsem čerpal ze svého dětství v Oregonu, což je velmi hornatý stát se spoustou lesů. Když jsem byl mladý, poslouchal jsem hodně Hanka Williamse a Patsy Clein. Chtěl jsem to všechno nějak zkombinovat a natočit westernovou komedii, protože jsem western ještě nikdy nedělal, i když mám tenhle žánr moc rád. Vlastně v podstatě celé dětství jsem si hrál na kovboje. Ale inspiraci čerpám také z děl svých nejoblíbenějších režisérů, jako je Frank Capra, Ilia Kazan nebo Billy Wilder. Tihle autoři do svých filmů vždycky vkládají i trochu uvědomělosti – poukazují na to, že s naší společností je něco v nepořádku a že je to třeba napravit. Ale tuto uvědomělost vždy kombinují s humorem a to já vážně obdivuji. Chci se ve své tvorbě vyjadřovat k neduhům společnosti, ale nechci točit politické filmy, spíš je chci vždy pojmout jako komedie. Mísením těchto dvou prvků chci docílit toho, aby mé filmy byly zajímavé, možná trochu poučné, ale především zábavné. Myslím, že nejlepší způsob, jak lidem předat nějaké poselství, je rozesmát je.

 

Ve vaší tvorbě je také nezřídka patrná zvídavost a ve svých filmech pokládáte symbolické otázky, často ve smyslu „proč je tohle zrovna tak, jak to je?“ Máte pocit, že vám vaše filmy přinesly odpovědi, které jste hledal?

 

Většina témat, která mě zajímají, se točí kolem vztahů, obzvláště interakcí mezi muži a ženami. A pořád bych moc rád zjistil, jak ženy vlastně vidí svět, protože nevím, jak přemýšlí a jaké emoce prožívají – chtěl bych to vědět, ale pochopitelně do toho nikdy úplně neproniknu… Takže to jsou témata, která rád zkoumám, která mě hodně baví. Myslím, že hodně lidí by se mnou souhlasilo, že je zajímavé pozorovat, jak se lidé zamilovávají či odmilovávají nebo případně jak spolu nejsou schopni žít. Například v mém filmu Šálení sledujeme dva lidi, kteří se vášnivě milují, ale z nějakého důvodu na sebe začnou žárlit a pokusí se jeden druhého zabít. To je samozřejmě nadsázka, protože je to animák, nicméně mezilidské vztahy jsou téma, které mě hluboce zajímá. A obecně ta zvídavost, kterou jste zmínila, je extrémně důležitá vlastnost, zvláště pak u mladých filmařů nebo vlastně u všech filmařů vůbec. Musíte se zajímat o svět, o to, jak lidé reagují, proč je politika ve stavu, v jakém je, nebo třeba i o přírodu.

 

Jak je podle vás důležité, aby se v animaci reflektovalo na politické záležitosti, i když se jedná „jen“ o komedie? Máte pocit, že animované filmy mohou efektivně vyjádřit jádro takovýchto problematik?

 

Rozhodně mohou, i když poněkud omezeným způsobem. Nerad točím filmy o politicích, i když je pravda, že jsem natočil seriál o Trumpovi a ten zapůsobil velmi, urazil jsem tím spoustu lidí. (smích) Ale obecně vzato se radši držím dál od lidí a obzvlášť známých osobností, jednoduše proto, že animace je forma umění, které přežívá třeba třicet čtyřicet let, a po té době už si taky nikdo nemusí tyto politiky pamatovat. Nicméně v minulosti jsem pracoval i na projektech, které byly v nějakém směru politické, například jsem natočil krátký film Demi´s Panic o covidu a pak taky pseudodokument o Hitlerovi… (smích) Takže čas od času se zaměřím i na politiku, jen tak pro zábavu, abych vytvořil něco bláznivého, ale většinou se snažím ve svých filmech zobrazovat mezilidské vztahy a reflektovat na širší témata, jako jsou životní prostředí nebo korupce.

 

Ve vašich filmech se často setkáváme s nadsázkou a fyzickými proměnami, ale také s každodenním životem obyčejných lidí. Můžete říct, jak je pro vás důležité udržovat si kontakt s realitou?

 

Jak víte, na začátku své kariéry jsem pracoval jako ilustrátor. Asi patnáct let jsem kreslil pro časopisy a noviny z celého světa. Jeden způsob, jak můžete ilustraci ozvláštnit, je inspirovat se surrealismem. Tehdy jsem se do surrealismu vážně zažral a hodně mě inspiroval Eugène Ionesco, Rolland Topor a podobě. A když jsem pak přešel na animaci, první, co jsem natočil, byl snímek Your Face, můj nejsurrealističtější film. Takže podle mého názoru nejlepší cesta, jak můžete diváky svými filmy opravdu zaujmout, je začít s přirozeným realismem, který poté přejde nebo se transformuje v surrealismus. Je fakt super a zábava ten proces sledovat. A jediný dobrý způsob, jak tohle ztvárnit, je podle mě pomocí animace. V hraném filmu máte jeden nebo dva obrazy a navíc je člověk omezen, že si herci nechtějí nechat deformovat obličeje, ale v případě animace máte čas a se svými postavami si upřímně můžete dělat, co chcete. Takže pro mou surrealistickou tvorbu, ve které však zároveň částečně odkazuji na skutečnost, je animace ideální umělecká forma. 

 

Který z filmů, na kterých jste pracoval, byl pro vás nejnáročnější, a který máte nejradši a proč?

 

Nejnáročnější asi bude film Slide, na kterém zrovna pracuji. U svých předchozích filmů jsem vždycky spěchal a snažil se je dokončit během dvou let, ale se Slidem je to jinak. Pracuji na něm už asi pět let a opravdu chci, aby to byl takový můj velkofilm, takže do něj investuji spoustu času, vše prokresluji do detailů atd. A pak přišel covid a ten do toho všeho hodil vidle, protože před pandemií jsem slušně vydělával tím, že jsem objížděl různé akce a účastnil se pořadů v televizi, což pochopitelně najednou nebylo možné. Došly mi peníze, a protože jsme se všichni kvůli covidu museli izolovat, nedokázal jsem sehnat pracovníky, kteří by mi s filmem pomáhali, takže poslední dva roky byly velmi náročné. Naštěstí jsem nedávno dělal spot pro Simpsony a taky pár reklam, nicméně i když teď mám zase k dispozici nějaký rozpočet, čeká mě ještě dlouhá cesta – musím ještě dokreslit okénka, nahrát nějaké voiceovery a střih je zatím udělaný jen hodně nahrubo.

Projekt, který jsem si nejvíc užil, byl můj první film Your Face, protože jsem nebyl pod žádným tlakem. Tehdy ještě o Billu Plymptonovi nikdo nevěděl, tak jsem si mohl dělat, cokoli jsem chtěl – a taky že ano, u tohohle filmu jsem si opravdu popustil uzdu. Jedna z nejlepších věcí na tom byla, že když se pak začal promítat, diváci z něj úplně šíleli. Lidi se smáli, tleskali a nabízeli mi peníze, že ten film a kresby chtějí koupit. To mi opravdu otevřelo oči, protože jsem po dlouhých letech ilustrování zjistil, že animování není zas až tak těžká věc. Natočil jsem dvouminutový film a najednou jsem byl nominovaný na Oscara a všichni se se mnou chtěli kamarádit, takže to byl celkově parádní zážitek.

 

Můžete nám o vašem připravovaném filmu Slide ještě něco prozradit, tedy kromě toho, co už jste zmínil?

 

Jasně, jak jsem říkal, film je inspirován přírodou Oregonu a country hudbou, kterou jsem za mlada poslouchal s tátou. Chci v něm poukázat na korupci na malém městě – sledujeme dva zkorumpované chlápky, taková vypasená dvojčata, kteří všechny kolem šikanují a celkově páchají fakt špatné věci. Chtěl jsem ho pojmout jako muzikál, tak jsem oslovil svou dobrou kamarádku Maureen McElheron, která je taky milovnice country (složila hudbu k několika mým filmům a kdysi jsme spolu hráli v country kapele Country Western Band), jestli by se na projektu nechtěla podílet. Taky jsem chtěl vytvořit takovou mytologickou country hvězdu, něco na způsob Clinta Eastwooda, která obráží města se svou slide kytarou, což je nástroj typický pro styl country a western. A tahle postava dorazí i do našeho města a všechnu korupci v něm vymýtí – tak to je zápletka v kostce. Ten film je trochu šílený a trochu divočina, je v něm plno násilí a sexu – hodně se toho odehrává v bordelu, máchá se tam motorovkama, řežou se hlavy, ruce atd. – takže rozhodně není pro děti, ale myslím, že lidi tohle mají rádi. (smích) Existuje jeden skvělý film jménem Vzpoura žen s Marlene Dietrich a Jimmy Stewartem, který v něm hraje šerifa, co nemá rád násilí, ale přesto se mu povede vypořádat se s korupcí a padouchy ve svém městě, a to jednoduše tak, že na ně vyzraje. Myslím, že tenhle snímek mě při tvorbě filmu Slide podvědomě ovlivňoval.

 

Můžete popsat svou spolupráci s MTV na seriálech Animania a Liquid Television? A jak jste s nimi vůbec navázal spolupráci?

 

To je dobrá historka. Poté, co byla moje prvotina Your Face promítána na Annecy, se mi začala ozývat spousta stanic, které ji chtěly koupit, včetně Arte, BBC, Canal+ a podobně. A jednou z nich byla právě i MTV. Potom, co jsem se vrátil do New Yorku, jsem s nimi šel na schůzku, kde mi řekli, že o můj film mají opravdu velký zájem. Tak jsem jim řekl, že mám rozpracovaných ještě pár dalších filmů jako 25 Ways To Quit Smoking, How To Kiss nebo One of Those Days a oni je koupili všechny do jednoho. MTV byla tehdy ještě hodně mladá stanice, kterou nesvazovala pravidla, takže si mohli dělat, co chtěli, včetně animace a já se nějakým způsobem stal jakousi tváří MTV, aniž bych si to uvědomil. V té době jsem byl prostě rád, že kupují moje filmy. Později jsem se často setkal s tím, že mi lidi říkali: „Ježišmaria, vy jste ten záhadnej chlápek z MTV!“ Když totiž dávali moje filmy v televizi, tak vystřihli moje jméno a nikdo pak nevěděl, že jsem ty kreslené kraťasy dělal já. Ale bylo to super, protože mě pak najali, abych dělal ceny MTV, a taky jsem pro ně vytvořil plno identů a ty mě bavilo dělat. Ale koncem devadesátých let nebo možná zkraje nového tisíciletí přestali ty své podivné animační počiny, jako byl třeba Cartoon Sushi, a identy produkovat a začali se víc zaměřovat na reality show. Takže teď jsem spíš simpsoňák a dělám pro ně třeba spoustu otvíráků s gaučem, což o dost líp nese, abych pravdu řekl. (smích) 

 

Jak se změnila distribuce vašich filmů poté, co se na trhu objevily různé VOD streamovací platformy?

 

V devadesátých letech, kdy jsem točil všechny své kraťasy, jsme měli dva programy, v jejichž rámci se krátké filmy distribuovaly: Spike and Mike's Sick and Twisted Animation a program animovaných filmů Terryho Thorena. Oba se promítaly v nezávislých kinech a na univerzitách po celých Spojených státech, a pro spoustu animátorů to byl dobrý zdroj příjmů, ale oba tyto programy zanikly někdy na začátku 21. století. Do internetové animace jsem se nějak nepustil, ani nevím proč, asi na ni nejsem stavěný. Něco prodám přes svůj internetový kanál Plymptoons, ale většina mého příjmu pramení z prodeje merče a DVD, reklam a videoklipů pro lidi, jako je Kanye West nebo Madonna, a taky z tvorby animovaných scén pro dokumenty. A dalším zdrojem příjmů je pro mě prodej mých krátkých a celovečerních filmů, které většinou nakupují televizní stanice jako třeba Canal+, ale streamovací platformy jaksi ne. Možná byste mi mohla poradit. (smích)

 

Co takový Netflix?

 

Netflix jsem zkoušel, protože spousta mých přátel tam svoje filmy má, ale nakonec mě odmítli. Možná protože jsou pro ně mé filmy moc děsivé nebo necudné… Já vím, asi bych se měl víc věnovat digitálnímu marketingu a podobně, ale já raději investuji víc času do tvorby svých filmů. Ale aspoň se promítají na festivalech, takže je lidé přece jen mají jak objevit.

 

A ještě jedna, poslední otázka – narazila jsem na takzvané Plymptonovo dogma, které sestává ze tří základních pravidel: film má být krátký, levný a vtipný. Myslíte, že tato pravidla opravdu platí univerzálně?

 

Rozhodně, kdokoli je může úspěšně uplatnit. A zvlášť dnes, kdy člověk díky všem těm digitálním technologiím nemusí žít v Hollywoodu nebo New Yorku, aby prorazil. Můžete žít třeba na Arktidě nebo na Aljašce, a pokud je váš film dobrý, lidi jej budou chtít vidět. Spousta lidí by dneska chtěla točit impozantní digitální veledíla s orchestrální hudbou, která je vyjdou na statisíce dolarů. Jenže je naprosto bez šance, že by se jim ty peníze vrátily – jen málokterý takový film si na sebe opravdu dokáže vydělat, což platí dvojnásob pro kraťasy. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Bambi Meets Godzilla od Marva Newlanda, což je film, který tohle „dogma“ dokonale naplňuje. Má asi minutu a půl a jeho režisér jej natočil za jeden víkend. V celém filmu je dvanáct kreseb a stál dohromady zhruba 300 dolarů, přičemž většina z toho padla na zpracování v laboratoři. A tenhle film vydělal víc než několik set tisíc dolarů. Je to jeden z velmi mála filmů, které i přes minimální produkční náklady zaznamenaly obrovský úspěch. Proto ho rád vytáhnu vždy, když přijde řeč na tohle dogma. To, jestli váš film bude úspěšný, nebo ne, závisí na jeho kvalitě. Ani se nemusíte aktivně účastnit festivalů – dobrý festival nakonec genialitu vašeho filmu rozpozná a ten se pak třeba začne prodávat. Sám se snažím Plymptonovo dogma dodržovat, jak jen to jde, a mluvím o něm skoro vždy, když mám přednášku na nějaké škole.