Online katalog

Někdy se smějeme, až nás z toho mrazí. Jindy nám zase můžou chrastit kosti. Někde mezi tím se nachází specifický, v animaci velmi oblíbený subžánr humoru, který bychom mohli nazvat morbidní groteskou. Je oblíbený jak mezi tvůrci, a to především evropskými, tak mezi diváky.

I tento druh komického žánru má mnoho nuancí. Velmi často bývá opepřený absurditou, kterou známe nejen z filmů z ugrofinských krajů (tak je to v případě uváděných filmů Ve vzduchu nebo Smolařova kronika). Jindy nabízí čistou radost z přímočaré, naivně podané morbidity (Hrouda, KJFG No. 5 nebo Bůh), ale může být také ironicko-parodický (Borůvky) nebo úplně černý (Happy End).

V životě poměrně často nastanou situace, se kterými nemáme šanci něco dělat. Možnosti, jak může v těchto momentech reagovat obyčejný člověk, jsou omezené. Účinnou psychologickou obranou je paradoxně radost. I v těch nejděsivějších chvílích se lidstvo dokázalo smát svému osudu a animátoři to po dekády dokazují.
V protiválečných filmech je tento paradox nejmarkantnější. Smích nebo spíš výsměch se využíval jako zbraň za 2. světové války. Zatímco ve Spojených státech proti nacismu bojoval Kačer Donald, v Praze to byl Pérák. Rafinovanější, tzv. přehlížecí strategii, volí hrdinové tváří tvář studené válce v brilantním kousku kanadského National Film Board.

Stejně jako všechny hollywoodské animáky čerpaly inspiraci od Disneyho, byl i Bugs Bunny částečně inspirován zajícem z Disneyho filmu Želvák a zajíc. Ale když se Bugs objevil v kresleném filmu založeném na stejné bajce, šlo o mnohem cyničtější a násilnější film, než kdy udělal Disney.

Vedení studia Warner Bros. nechávalo svým režisérům mnohem volnější ruku, než by měli u Disneyho. Například filmy Děsná dvojka od Boba Clampetta a Tweety a dva kocouři od Frize Frelenga jsou dvě velmi odlišná zpracování stejného námětu od Warrena Fostera o dvou kocourech snažících se ulovit Tweetyho.

Fenomén Looney Tunes se snažila napodobit celá řada dalších studií. S jednou z nejlepších imitací přišli herec Mel Blanc a režisér Frank Tashlin ve filmu Liška a hrozny, jehož příběh o opakovaném selhání použili sami Warner Bros v sérii o Ptáku uličníkovi.

Dokonce i United Productions of America, oproti jejichž ambiciózním filmům jako např. Tramtadadá vypadaly filmy od Warner Bros. staromódně, se nechali ovlivnit stylizovaným pohybem a dobovým nádechem Doverských hochů od Chucka Jonese.

Na konec pásma jsme zařadili také tři různé přístupy k postavě Kačera Daffyho: protivník Prasátka Porkyho ve filmu Ty patříš k filmu, hrdina druhé světové války v Bombarďáku Daffym a typická filmová postava trýzněná svým tvůrcem v Kačerovi na zbláznění.

Pohádky jsou ideálním materiálem k parodování ve všech formách umění. A ani animovaný film, který pro mnohé představuje právě pohádky, nemohlo revidování pohádkových motivů minout. Je to dokonce nesmírně oblíbená kratochvíle, kterou si užívají jak začínající tvůrci animovaných filmů, tak zavedení režiséři. První takový příklad v našem programu je již ze 30. let minulého století a pohádky nezůstávají ušetřeny dodnes.
Jsou plné jinotajů a jejich interpretaci se věnuje řada seriózních rozborů. Často přímo vybízejí k znesvěcení. Podprahové, brutální a začasto sexuální motivy ukryté v pohádkových příbězích dráždí tvůrce, kteří v duchu postmoderny právě na nich stavějí své re-interpretace. Někdy u notoricky známého příběhu přidají jen trochu na rychlosti, jindy si pohrají s barvami a z Karkulky je najednou vraždící monstrum či alespoň mistr karate. A jak to s pohádkovými postavami dopadlo, když zestárly? Ani tohoto tabuizovaného tématu se animátoři nezaleknou. Protože jsme v animaci a v kouzelném světě pohádek, černý humor může být vždycky ještě černější.
Studnice materiálu k zesměšňování asi jen tak nevyschne, protože „seriózních“ animovaných pohádek se na nás valí stále dost a animátoři z „odvrácené strany“ si na ně už brousí zuby. Jedním si ale můžeme být jisti – nebude to hezká podívaná. Z pohádky se stane horor mávnutím kouzelného proutku.

Každý film tohoto pásma se zaměřuje na jiný aspekt výroby animovaného filmu. Napřed se ale v Porkyho premiéře dozvíme, jak by animované filmy vypadaly, kdyby všechny profese vykonávali amatéři.

Králičí Karkulka od mistra načasování, režiséra Frize Frelenga, vyvolává salvy smíchu, když Bugs Bunny otevírá dveře synchronizovaně s hudbou. Ještě důležitější roli hraje hudba ve filmu Myšlaudace, kde úryvky hudby od Carla Stallinga vyjadřují emoce němých postav.

Ve filmu Porkyho úděl od Franka Tashlina se můžeme pokochat mistrovstvím kamerových úhlů a pozadí (navržené Mauricem Noblem) ve filmu Varovné drápky umocňuje humor a hrůzu.

V Branci Daffym si můžeme všimnout, jak různí animátoři měnili vzhled a pohyb Kačera Daffyho. Ruská rapsodie je přehlídkou designu postav, mihnou se v ní totiž desítky jedinečných gremlinů nakreslených podle zaměstnanců studia Warner Bros., a avantgardní Slyšte, slyšte dává na odiv umění zvukového designéra Trega Browna.

Milovaná i zatracovaná seriálová partička kluků Kyle, Kenny, Cartman a Stan ze základní školy ve vidláckém americkém maloměstě má problém. Do kin právě přišel nový film jejich oblíbené kanadské dvojice komiků Terrance a Philippa, který je pro děti nepřístupný. To ale problém není, na film se jim dostat podaří. Problém je, že se díky němu naučí ta nejsprostší slova, jaká si obyvatelé South Parku dokážou představit. A děti přece nesmí mluvit sprostě! Američtí rodiče zuří a mezi USA a Kanadou vypukne válka. Kluci proto vyrazí na záchrannou misi. Osvobození zajatého Terrance a Philippa ale nebude snadné. V cestě jim budou stát jejich bigotní rodičové (v čele se sdružením Matky proti Kanadě založeným Kyleovou mámou), ke slovu ale přijde také Satan, který v mezinárodním konfliktu spatřuje naplňující se proroctví apokalypsy a příležitost chopit se vlády nad světem. K vlastní smůle však v pekle padne do oka věčně nadrženému Saddámu Husajnovi, takže ani on to nebude mít jednoduché. Film South Park: Peklo na zemi ve své tradici uráží, koho může, a utahuje si i sám ze sebe. Bez okolků přitom ale také pojmenovává nejrůznější neduhy nejen americké společnosti a takřka paradoxně směřuje k (snad opravdu vážně míněnému!) poselství o lásce a respektu. Jo a Kennyho zabijou. Parchanti.