Rozhovor: Milorad Krstić & Radmila Roczkov

„Čára je tečka, která se vydala na procházku“ 

Milorad Krstić a Radmila Roczkov jsou hosty letošního Anifilmu. Milorad se festivalu účastní jako porotce, zároveň má v Oblastní galerii Liberec výstavu kreseb Jaký to báječný svět. Společně přivezli do Liberce svůj celovečerní film Sběratel Ruben Brandt a ukázky z připravovaného projektu MouMoush – The King of Plastic. Nejen o filmech se rozpovídali v následujícím rozhovoru.

Milorade, původně pocházíte ze Slovinska – co vás přimělo přestěhovat se do Budapešti a jaká je současná maďarská umělecká scéna? 

Narodil jsem se ve Slovinsku, jako chlapec jsem žil v Chorvatsku a poté jsem vystudoval Univerzitu v Novém Sadu v Srbsku. Popravdě, do Maďarska jsem se v roce 1989 přestěhoval kvůli Radmile.

Co se týče maďarské umělecké scény, domnívám se, že na rozdíl od literatury, v níž může být národní jazyk magickým zdrojem inspirace, ve výtvarném umění neexistují mezi národy žádné hranice. Evropští malíři 17., 18. a 19. století čerpali inspiraci spíše z tvorby období italské renesance než z děl svých krajanů. Ve 20. století pak inspiraci čerpali z uměleckých hnutí v Paříži, Berlíně, Moskvě, Londýně a New Yorku. Umění se globalizovalo. Maďarská umělecká scéna se tedy nijak neliší od uměleckých scén v ostatních částech světa.

Jak vaše spolupráce s Radmilou začala? Který z projektů, na kterých jste spolupracovali, byl váš nejoblíbenější? 

Milorad: Uměleckou spolupráci jsme navázali, když Radmila se svými sestrami otevřela jednu z prvních soukromých galerií v Budapešti a začala v ní vystavovat má díla po boku ostatních maďarských moderních umělců. V roce 1996 jsme začali k práci používat počítače a výsledkem bylo interaktivní CD s názvem Das Anatomische Theater (2 hodiny animace). Pod tento projekt jsme se podepsali společně a je můj nejoblíbenější. 

Radmila: I když mám Das Anatomische Theater moc ráda, můj nejoblíbenější projekt je Sběratel Ruben Brandt. Byl to nejdelší projekt, na kterém jsme spolupracovali (produkce začala v roce 2011 a premiéru měl na filmovém festivalu v Locarnu v roce 2018). Podílela jsem se na psaní scénáře a produkci ve všech fázích produkce a propagace.

Milorade, jak se liší váš přístup k malbě nebo kresbě a k animaci? A jelikož se věnujete také fotografii, scénografii, sochařství a dalším tvůrčím činnostem – považujete některou z výtvarných forem za nadřazenou ostatním?

Musím říct, že v mém případě se kreslení a malba moc neliší. Když se pustím do kreslení, zpravidla nevím, co z toho nakonec vznikne. Paul Klee řekl, že čára je tečka, která se vydala na procházku. Moje tečka se vždycky vydává za nějakým dobrodružstvím. Můžu začít třeba okem, ze kterého se nakonec vyklube okřídlený kůň nebo chlapec jedoucí na kole. Když začínám malovat obraz, vždycky už vím, co chci namalovat, proto si nejdřív dělám skici. Ani v jednom případě však nepotřebuji ničí pomoc ani radu, protože jsem sám jediným tvůrcem a nad své nápady i jejich realizaci mám plně ve svých rukou – ať už tvořím na papír, nebo na plátno.

Tvorba celovečerního animovaného filmu, jako je Sběratel Ruben Brandt, je něco úplně jiného. Je to kolektivní a velmi nákladná práce. Jsem jako kapitán obrovské lodi, která musí přeplout oceán. Posádka musí být nejen velká, ale také profesionální a zkušená. Je to umění, ale zároveň tvoříte v podmínkách filmového průmyslu. Musíte být připraveni vyslechnout si spoustu návrhů a rad. Nemůžete se vyjadřovat tak svobodně jako v případě obrazů, protože film tvoříte pro diváky. Všichni (včetně producentů, distributorů a prodejních agentur) očekávají, že daný produkt bude úspěšný – že bude získávat ocenění na festivalech a prodávat se po celém světě. 

Jaký si ze své tvorby odnášíte pocit? 

Ze své práce si odnáším pocit, že je mi sama odměnou. Když jsem s kresbou, malbou, animací, sochou nebo jakoukoli jinou svou tvorbou spokojen, cítím se odměněn. To by mělo samo o sobě stačit, ale bohužel tomu tak není. Očekávám také, že se bude líbit i divákům. Ze své tvorby mám podobný pocit, jaký má matka, která je pyšná na své děti. Pro mě žádná nadřazená výtvarná forma neexistuje. 

Jaká byla vaše první zkušenost s animací – ať již z pozice diváka nebo tvůrce/producenta? 

Milorad: Moje první divácká zkušenost s animací byla, když jsem v jugoslávské televizi viděl krátké filmy od Disneyho (například o Myšáku Mickeym a další). Je nemožné se do nich nezamilovat. Do konce života. Nejsrdceryvnější scénou v dějinách animace je pro mě ta, ve které Bambi volá svou mrtvou matku.

Animaci mě nikdo neučil, takže při vytváření prvních animačních fází pro film My Baby Left Me jsem se spoléhal na svůj cit pro pohyb.

Radmila: První animovaný film, který jsem viděla v kině, byl maďarský dobrodružný film Johnny Corncob (maďarsky János vitéz) režiséra Marcella Jankovicse. Vizuálně na mě silně zapůsobilo, když jsem před očima viděla tu ohromnou obrazovou smršť doprovázenou slavným textem Sandora Petőfiho, známého maďarského básníka. Předtím jsem v kině viděla jen černobílé celovečerní filmy.

Znovu se mi pak animace do hledáčku dostala, když jsme pracovali na filmu Das Anatomische Theater. Bylo to tehdy zajímavé, protože jsme se snažili najít pro Milorada vhodný software, aby mohl animovat sám doma. 

Milorade, váš krátký film My Baby Left Me působí jako rytmické dadaistické dílo plné sexuální symboliky a uměleckých odkazů, které vyvrcholí konečnou destrukcí mysli hlavního hrdiny. Můžete popsat, jak film vznikal? 

V letech 1992–1994 jsem tvořil stovky humorných, erotických a surrealistických kreseb. Většinou se jednalo o muže hrajícího si se ženou a naopak. Můj přítel Andras Wahorn, malíř a hudebník (který také složil hudbu k mému filmu), mi navrhl, abych své kresby ukázal studiu Varga, tehdy největšímu nezávislému animačnímu studiu v Maďarsku. Moje kresby se jim líbily, tak s nimi v roce 1994 úspěšně zažádali Maďarský filmový fond o podporu a dali mi možnost natočit krátký animovaný film. Protože jsem nebyl profesionální animátor, moje postavy se neuměly dobře pohybovat, spíše jako by pulzovaly, ale byly autentickým odrazem mé fantazie a v krátkém filmu si takové pohyby můžete i užít. Díky Wahornově povedenému hudebnímu doprovodu mé kresby působily živě jako améby pod mikroskopem! Film jsme dokončili v lednu 1995 a v únoru jsme za něj získali Stříbrného medvěda v Berlíně. 

Jste známý také tím, že tvoříte různé interaktivní projekty (jako například interaktivní CD, interaktivní webové stránky atd.), kterými jste se zabýval už před příchodem VR nebo XR. Co vás inspirovalo k vytvoření projektů, jako je Das Anatomische Theater? Pracujete v současné době na nějakých dalších interaktivních projektech? 

Milorad: V roce 1995 mi Radmila darovala tlustou knihu Berliner Begegnungen, která pojednává o životě zahraničních umělců v Berlíně v letech 1918 až 1933. Byla plná fotografií, kreseb, plakátů, dokumentů a novinových výstřižků z té doby. Po jejím přečtení jsem pocítil nutkání začít tvořit novou sérii kreseb. Všechny měly nějaký politický význam a každé z nich jsem dal název Das Politische Theater podle stejnojmenné knihy Erwina Piscatora vydané v Berlíně v roce 1929.

Začátkem října 1995 jsem navštívil Gustavianum, starou univerzitní budovu lékařské fakulty ze 17. století ve švédské Uppsale. Uvnitř byl vysoký a velmi úzký amfiteátr a úplně dole stál velký oválný pitevní stůl. Pitvy se na něm prováděly více než 350 let. Byl jsem v té zvláštní místnosti sám, okny ve vysoké kopuli dovnitř proudilo denní světlo a já si připadal jako v jednom z metafyzických obrazů Georgia de Chirica. U vchodu do amfiteátru, který je dnes turistickou atrakcí, byl nápis, na němž stálo „ANATOMISKA TEATERN“ ve švédštině a „DAS ANATOMISCHE THEATER“ v němčině. Věděl jsem, že německý název bude mému novému projektu pasovat nejlépe. Tak se z politického divadla stalo anatomické. Nejkrvavější století lidstva se nehodí pro jeviště, ale pro pitevní stůl. Chladnokrevně, jako zkušený patolog, pitvám látku klíčových událostí, postav a jevů 20. století s cílem odhalit příčiny, které učinily toto století tak bezbřeze tragickým, jak ho známe. Aktuálně na žádném interaktivním projektu nepracuji. 

Jaký je váš postoj k virtuální realitě? 

Milorad: Virtuální realita je jistě zábavná, ale mám za to, že VR nás posouvá blíže dystopické budoucnosti ala Konec civilizace. Myslím, že stroj času by byl zajímavější. Člověk by se mohl vrátit do skutečné minulosti a potkat skutečné kovboje a skutečné indiány, ne virtuální. To se samozřejmě nikdy nestane, ale je to pro mne hezčí představa a přijde mi přinejmenším lidštější než virtuální realita. 

Radmila: Zpravidla ráda objevuji nové věci, ale z virtuální reality mám smíšené pocity. Ať může být sebelepší, mám pocit, že může podrývat rozvoj zvídavosti a kreativity. Věřím, že by mohla být prospěšná pro životní prostředí – kdyby například miliony lidí navštěvovaly Benátky prostřednictvím virtuální reality, napáchal by turismus v reálném světě mnohem méně ekologických a jiných škod.

Milorade, vaše tvorba je plná vizuálních symbolů, kontrastních kompozic a postav se stylizovanými rysy, ale v jistém smyslu je také otevřeně politická, cílí na mysli diváků a nutí je přemýšlet o obrazech, které jim předkládáte. Co je váš hlavní zdroj inspirace a co je primárním cílem vaší tvorby? 

Milorad: Celý život vstřebávám obrazy – od jeskynních maleb z Altamiry přes Bosche a Van Gogha až po Andyho Warhola. Vždy pro mě byly zajímavější než realita. Van Goghova Hvězdná noc je pro mě přitažlivější než skutečná hvězdná obloha. Malevičův Černý čtverec vyvolává více asociací než prázdné fotbalové hřiště. Manhattan z filmů pro mě byl přitažlivější než skutečný Manhattan, když jsem tam byl.

Mým cílem není kopírovat ve svých obrazech a kresbách svět kolem sebe. Chci v nich kopírovat svět viděný mým prizmatem. Prizma naší mysli je velmi užitečné pro analýzu světa kolem nás. Pokud je v mé tvorbě hodně politiky, znamená to, že je hodně politiky i v reálném světě. Mým cílem by dnes mohlo být vytvořit obraz, který bude zároveň provokativní a dekorativní. Jako třeba A winter day in New York City. 

Pobavme se ještě o vašem oceňovaném 2D/3D snímku Sběratel Ruben Brandt, který je kombinací psychologického thrilleru a heist filmu. Obsahuje také spoustu hravých odkazů na ikonická díla legendárních malířů, jako jsou Sandro Botticelli, Paul Gaugin, Vincent van Gogh, René Magritte, Frank Duveneck, Pablo Picasso a další (a v mnoha případech jde navíc o jejich reinterpretace). Jak jste přišel na nápad s psychoterapeutem pronásledovaným uměleckými sbírkami a jak jste vybíral obrazy, které jste chtěl pojmout po svém? 

Milorad: Rozhodl jsem se natočit animovaný film, ale takový, který by byl formou bližší hraným filmům – bližší akčnímu thrilleru nebo filmu noir a vzdálený přehnanosti typické pro klasické kreslené filmy. Věděl jsem, že to bude muset být film o umění, ale z pohledu sériového lupiče, kterého jeho noční můry nutí vykrádat nejslavnější muzea a galerie na světě, aby získal obraz, který chce. Brzy se z něj stane nejhledanější zločinec na světě. Zkrátka jsem nechtěl natočit umělecký film o umění, ale psychologickou krimi o umění.

Najít obrazy, které by mohly být v Rubenových snech nebezpečné, byla příjemná výzva. Řídil jsem se zásadou, že v dobrém hororu může být dětská panenka děsivější než hrůzný obličej zombie. Proto jsem si vybral „krásné“ obrazy, a ne „znepokojivá“ díla, jaká namalovali třeba Edward Munch nebo Francisco Goya. Podle této logiky se krása může v mžiku změnit v peklo. Bylo pro mě potěšení nacházet Velázquezovu Infantku Margaritu, Botticelliho Zrození Venuše, Duveneckova Pískajícího chlapce a další „hezké“ obrazy.

Jaká fáze natáčení tohoto filmu byla pro vás oba nejnáročnější? 

Milorad: Pro mě to byla ta fáze, kdy musíte přesvědčit nějaké lidi, aby poskytli obrovskou sumu na realizaci filmu. Natáčet jej poté, co se to povedlo, pro mě už byla čirá radost.

Radmila: Pro mě bylo nejnáročnější sestavit silný a profesionální tým, který by byl schopen natočit a dokončit špičkový film. Jsem ráda, že tentýž tým je připraven pracovat i na našem dalším projektu MouMoush. 

Čím se podle vás vyznačuje dobrý filmový příběh? 

Milorad: Dobrý příběh podle mě musí mít silný dramatický obsah s několika zvraty, musí po celou dobu vzbuzovat zvědavost a jeho vyvrcholení, které zapůsobí na divákovy emoce. Dobrý film je pro mě audiovizuální symfonie, která stojí na sedmi dobře synchronizovaných nohách: zaprvé dobrý příběh, zadruhé příjemný vizuální svět, zatřetí dobré herecké výkony nebo dobrá animace, začtvrté hudba, zapáté zvuk, zašesté pohyb kamery, zasedmé střih.

Radmila: Myslím, že to je otázka pro mnohem zkušenějšího filmaře. Ale pro mě je to příběh, který vás zasáhne na emocionální úrovni. Ráda se však podívám na příběh i jen pro samotný vizuální požitek. Nemám ráda příběhy přímým, očividným poselstvím.

V současnosti pracujete na celovečerním filmu MouMoush – The King of Plastic, který představíte na pitchingovém fóru Cartoon movie 2024. Můžete mi o něm říct něco bližšího? 

Milorad: Je to rodinný film o dvou zvídavých sourozencích, desetileté Margo a čtrnáctiletém Liamovi, jejichž letní prázdniny se změní v dobrodružství, když se pustí do boje s MouMoushem, králem plastů. MouMoush je mocný muž, který sní o ovládnutí světa, a se svou pravou rukou, Dr. Sinistradem, promění pomocí tajného lektvaru pařížské mosty a Eiffelovu věž v měkké těsto na croissanty. S pomocí stroje času strýčka D se sourozenci vydají na cestu zpět časem, aby MouMoushovi zhatili plány.

Radmila: MouMoush je v pokročilé fázi vývoje. Máme hotový scénář, postavy, koncepty spousty pozadí a rekvizit a 2,5minutový teaser. V této chvíli máme zajištěnou polovinu odhadovaného rozpočtu na MouMoushe. 

Rozhovor připravila Natálie Kozáková.