Online katalog

Lotyšský režisér Edmunds Jansons, známý svými krátkými, více či méně absurdními snímky Pěvecký sbor na turné (2012) a Tulení ostrov (2014), se ve svém celovečerním debutu vydal na pole dětského, či spíše rodinného filmu. Hlavní postavou je chlapec Jacob, který žije se svým věčně zaneprázdněným otcem v lotyšské metropoli. Otec je architekt a také Jacob sní o tom, že jednou bude projektovat celá města, která si už teď bez ustání kreslí pastelkami. Ze snění ho vytrhne nečekaný letní pobyt u pirátského strýce a zprvu nesympatické sestřenice Mimmi na svérázném předměstí Rigy zvaném Maskačka. Ačkoliv sem chlapec přichází s odporem, kolorit místa i jeho poněkud praštění příbuzní přeci jen vzbudí jeho zvědavost. Nakonec tu Jacob zažije s Mimmi nečekané dobrodružství, v němž krom jednoho chamtivého byznysmena sehraje klíčovou roli smečka místních psů. Snímek nese Jansonsův originální výtvarný rukopis a smysl pro absurdní situace, ale vše je podané tak, aby to bylo čitelné pro dětského diváka. Jansons zde zúročil zkušenosti z krátkých filmů pro děti i ze své práce ilustrátora dětských knih. Film byl oceněn na Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež v Teheránu a získal také Cenu kritiků na varšavském fóru Kids Kino.

Emočně silná a elegantně animovaná adaptace stejnojmenného románu se odehrává na konci devadesátých let v hlavním městě Afghánistánu Kábulu. Historik Muhsín a umělkyně Zunajra by rádi věřili ve šťastnou budoucnost svého manželství, jenže se ocitají uprostřed temné éry afghánské historie. Zničené město ovládá Tálibán a násilí a ponižování žen jsou každodenní součástí života. Když Muhsín podlehne davové hysterii a zúčastní se kamenování prostitutky, marně u své ženy hledá odpuštění. Umění, víra ve vzdělání ani láska zřejmě nemají v této ponuré době šanci. Autorem předlohy je alžírský spisovatel Mohammed Moulessehoul, autor románu Černá vdova, který publikuje z cenzurních důvodů pod pseudonymem Yasmina Khadra. Kábulské vlaštovky vyšly v roce 2002, v době, kdy byly zobrazované události v živé paměti (ačkoliv příběh je fiktivní). Film ženského autorského dua Zabou Breitman a Eléa Gobbé-Mévellec měl premiéru o celých 17 let později, přesto však neztrácí na naléhavosti vyznění, atmosféře ani síle tématu. Získal celosvětové uznání a byl mimo jiné promítán v sekci Un certain regard v Cannes.

Spolehlivým poznávacím znamením nejnovějšího filmu proslulého francouzského režiséra a výtvarníka Jeana-Françoise Laguionieho (Louisa na pobřeží, 2016; Obraz, 2011), který natočil s kolegou Xavierem Picardem, je kouzelná atmosféra mizejícího světa, ve kterém žije mladý opičák Tom. Do starého města připomínajícího secesní Paříž, kterou však ze všech stran obklopuje a pomalu pohlcuje divoký prales, se dostává tajemný stařec-Princ, kterého Tom nachází vyčerpaného na mořském pobřeží. To přichází vhod Tomovým rodičům – zneuznaným ambiciózním vědcům, jejichž snahou je dokázat existenci jiných opičích civilizací na druhé straně světa. Starý opičák je pro Toma nevídaným tajemstvím, stejně jako Tomovo město pro Prince. Ten si proto své dobrodružství začne brzy patřičně užívat a navazuje s chlapcem přátelství. Ve snaze dokázat, že závěry Tomových rodičů nejsou pouhé hypotézy, se Tom i Princ budou muset pustit hluboko za hranice známého světa, jeho zvyklostí a uznávaných pravd. Každého z nich přitom čeká mnoho vlastních a ještě důležitějších objevů, než je skutečnost, že země nekončí na mořském pobřeží nebo za zeleným závěsem divokých lián.

Rodiče mladé dívky jménem Ruka spolu nežijí a její otec pracuje v akváriu. Když se v akváriu objeví dva bratři Umi a Sora, o nichž Ručin otce tvrdí, že je vychovali dugongové, začne si Ruka uvědomovat, že s nimi sdílí jakési nadpřirozené pouto k oceánu. Jejich zvláštní schopnosti se začnou projevovat podivnými událostmi, ke kterým dochází stále častěji – mořští živočichové se objevují daleko od domova a z akvárií po celém světě začnou mizet zvířata.

Snímek Děti moře vzešel z dílny zavedeného Studia 4°C, které se proslavilo snímky jako Animatrix (2003), Mind Game (2004) nebo Žezelotebon (2006). Předlohou k filmu byla stejnojmenná manga od Daisuke Igarašiho, hudbu k němu složil Džó Hisaiši, proslulý dvorní skladatel Hajaa Mijazakiho. Fantazijní přístup, jak bývá u anime zvykem, zde tvoří základ k obecnějším, s reálným světem úzce spjatým úvahám. Prostřednictvím podmanivých obrazů nejen podmořského světa se film dotýká problému klimatické krize a celkové ztráty senzitivity k přírodě. Nebojí se přitom vizuálních experimentů a až kubrickovských momentů pohlcení.

Lipsko 1989. Dvanáctiletá Fany se s láskou stará o Sputnika, psa své nejlepší kamarádky Sofie, která odjela na letní prázdniny do Maďarska. Na začátku školního roku se však Sofie do třídy nevrátí… Jako mnoho jiných uprchla s maminkou na Západ. Fany se nebojácně vydává kamarádku hledat, aby jí Sputnika vrátila. Stane se tak svědkem pohnutých událostí, které změní budoucnost Německa i celé Evropy.

Rumunskou režisérku Ancu Damian měli návštěvníci loňského Anifilmu možnost poznat spíše coby tvůrkyni animovaných dokumentů (Crulic – Cesta na onen svět, 2011; Kouzelný vrch, 2015). Příběh o fence Maroně (jejíž matka měla to nejlepší z pouličních psů a otec to nejhorší z čistokrevné argentinské dogy) se tak zdá být nečekaným pokračováním její filmařské dráhy. Ve spolupráci s belgickým výtvarníkem Brechtem Evensem vytvořila barvami hýřící svět, do nějž nahlížíme očima protagonistky, kterou s hrdiny výše jmenovaných filmů spojují nelehké životní situace. A v případě Crulica i tragický osud: okouzlující putování po všech důležitých zastávkách Maronina životního příběhu totiž začíná na jeho samém konci – na rušné městské silnici... Marona se narodila jako deváté štěně v jednom vrhu, což se také odrazilo na její povaze. Vzpomínání na dřívější páníčky je tak prodchnuto jak upřímnou touhou po stálém a spolehlivém domově a melancholickými momenty, tak životním nadhledem a hřejivou laskavostí. Marona vypráví svůj příběh je snímek pro dětské i dospělé publikum, zcela určitě ale především pro všechny, kteří se nebojí pohlédnout na svět jinýma očima.

Kdo se rád zasměje nebo si rád popláče, kdo miluje legendy a dobrodružství, pro toho je tu Gedeon a jeho družka Almerina. V duchu komedie dell’arte putují krajinou a vyprávějí neuvěřitelné historky. Díky nim se dozvídáme o příběhu z časů, kdy ještě v sicilských horách vládli medvědi. Jejich králem byl Léonce, kterému jednoho dne lovci unesli syna Tonia. Ve snaze najít ztraceného syna a dostatek potravy k přežití zimy sestoupí medvědí král se svým klanem z hor do světa lidí. Když se jim podaří uprchnout před strašlivými příšerami a porazit zlého vévodu, žijí spolu lidé a medvědi v míru – alespoň na nějaký čas. Snímek vychází z populární knihy Dina Buzzatiho a jeho výtvarné stránky i režie se ujal světoznámý italský ilustrátor a tvůrce komiksů Lorenzo Mattotti. Do celovečerního debutu se mu podařilo otisknout nezaměnitelný rukopis, pracující se symbolismem a expresionismem. Přes tento extravagantní a pro animátory jistě náročný styl se mu povedlo vyprávět napínavý příběh, jenž je stejně neobvyklý jako jeho výtvarné pojetí. Vznikl tak neobyčejný rodinný film, který nemá v současné produkci srovnání.

Tento vizuálně úchvatný, čistě autorský film přináší napínavý příběh mladého muže vyprávěný zcela bez dialogů. Hlavní hrdina a jeho ptačí přítel se na pozadí atmosférických, uhrančivých scenérií snaží uniknout před podivným stínem. Aby se dostali domů, musí spolu přejet nehostinný ostrov plný zvláštních výjevů. Jejich osamělá jízda na motorce měnící se krajinou, která je plná magických setkání i nečekaných nástrah, je jakousi životní zkouškou, před níž nelze couvnout.

Film nabízí různé interpretace, může být dobrodružným příběhem pro děti, ale i existenčním dramatem či vizí posmrtného života, kterou ocení dospělí diváci. I žánrově autor příjemně balancuje mezi fantasy a pohádkou.

Away je kuriózní ale také tím, že je dílem jediného filmaře. Možná bychom za tímto ambiciózním projektem čekali dlouhé závěrečné titulky a jméno zavedeného tvůrce s letitou praxí. Lotyšský autor Gints Zilbalodis se ale narodil v roce 1994 a Away je jeho celovečerním debutem. Sám se postaral o příběh, výtvarnou stránku, animaci, hudbu i produkci. Snímek plný symbolů (ale nikoliv jimi přeplněný) a metaforických výjevů je rozčleněn do několika kapitol. I tím silně evokuje počítačovou hru.

Hudba je jejich život a nekompromisní bicí a kvílení kytar byly vždycky jejich vášní. Tedy alespoň od chvíle, kdy se jim konečně podařilo zapojit je do zesilovače. Což bylo bezmála včera. A ani potom vlastně nešlo o nehynoucí lásku na první pohled – každá pořádná kapela má totiž svoje vzlety i pády. Nejdůležitější ale je najít svůj sound. Životní cyklus jedné takové nesnadno se rodící, ale zato zcela jistě budoucí hudební legendy sleduje nezávislý film podle mangy Hirojuki Óhašiho. Minimalistický výtvarný styl podtrhuje jedinečný a pro tento snímek typický suchý humor, statické záběry se zde střídají s přepjatě emocionálními reakcemi, které jsou přitom typické spíše pro mainstreamovější romantické a komediální anime s postavami středoškoláků. Režisér Kendži Iwaisawa strávil prací na svém střeleném snímku o síle hudby a potřebě seberealizace dlouhých sedm let, na jejichž konci je kompletně ručně kreslené dílo. Jeho výtvarná stránka sice respektuje původní předlohu, zároveň se však v mnoha pasážích vyznačuje energickou, divokou kresbou tužkou či surrealistickými výjevy a rotoskopií. Kapela Kobudžucu srdečně zve na svůj první koncert všechny příznivce pestré škály výtvarných stylů, zaryté rockové fanoušky i alternativce.